Reklama



Letošní rok cítím jako zlomový a doufám, že i bude. Tak nějak se poslední dobou potácím a nevím, kde najít správný směr pro svůj budoucí život. A jak to všechno začalo?

Jako asi všichni jsem zažila mnoho lásek od platonických až po lásku se vším všudy, a také zklamání. Prostě jak to život nese.

Poprvé jsem měla opravdu zlomené srdce asi v sedmnácti. Byl to kluk mých snů, od malička jsme se znali a já ho vždycky chtěla. Byl červen a já se rozešla se svým tehdejším přítelem, a když jsem se asi týden trápila a zvažovala, jestli volat zpátky, rozhodla jsem, že je nejvyšší čas vyrazit za zábavou. A tam byl ON. Neviděla jsem ho roky a byl stále stejně krásný, přitažlivý, prostě neodolatelný. Přišlo to jako blesk z čistého nebe a nic jsem nedbala rad ostatních, že to nemá dlouhého trvání. Byla jsem v tom až po uši a ta euforie trvala asi tři měsíce. Což byl z jeho strany nadlidský výkon. Pak to skončilo stejně jako začalo, rychle a náhle. Zlomená jsem se rozhodla, že se mi to už nikdy nestane. Pak jsem jenom kamarádila s partou kluků a nic jiného jsem nehledala. Pár mi jich nadbíhalo, ale jen jsem si s nimi pohrávala a k sobě je nikdy nepustila.

Tehdy přišel Martin. Nelíbil se mi, ale vzhlížel ke mně. Hodně jsem váhala, ale pak jsem se rozhodla to zkusit. Vydrželo to necelých pět let a musím říct, že to bylo hodně vážné. Teď když se podívám zpátky, bylo to vlastně ze strachu, abych nebyla sama. Neměli jsme prakticky žádné společné koníčky ani zájmy. Náš společný čas byl pouze o spaní a sem tam nějaký sex. Skončilo to po vzájemné shodě, poté, co jsme spolu už asi půl roku nespali a prakticky jsme šli z hádky do hádky. Nebyla jsem schopná to skončit, i když to už bylo nad slunce jasnější.

Bylo mi hrozně, ne snad z pocitu, že už ho nemám, ale s pocitu samoty a taky že mě nemá nikdo rád. Rodina byla pro mě velkou oporou.

Rozchodem jsem ztratila všechny známé a neměla jsem s kým trávit čas. Dala jsem si inzerát do seznamky a chtěla si najít nové přátele. Po prvotním návalu zpráv jsem si dopisovala asi se čtrnácti lidmi a jeden muž mě mimořádně okouzlil. Nechtěla jsem se s nikým scházet, chtěla jsem se jen přátelit.

Bylo těsně před Vánoci a přicházela pozvání na společného Silvestra. Sešla jsem se jen s ním a okouzlil mě i při osobním setkání. Dodnes si pamatuji, jak mě překvapil jeho hluboký hlas, vysoká postava a  příjemně teplá ruka, která přinášela příslib jistoty a bezpečí. Zdálo se mi, že to může být on. Byla to vášeň, strávili jsme společný víkend. Tehdy jsem si vnitřně řekla, že se už nevrátím. Jenže vzhlížel ke mně, byl zamilovaný a mně ho bylo líto. Zkusila jsem to a myslím, že jsem se opravdu zamilovala a vážně nelituji ani jedné minuty.

Jsem velmi zásadová a nevěru jsem nikdy neschvalovala. Svého času jsem si byla jistá, že nejsem schopná ji realizovat, natož odpustit. Jenže život je život a bez nástrah se nikdy neobejde. Osud mi přivedl do cesty v naprosto jiném městě, kam jsem odešla za přítelem a našla si novou práci, muže.

A to muže zcela výjimečného. Když se podívám zpátky, na první pohled se mi nelíbil. Když jsem ho poznala blíž, byl okouzlující. Vybrané chování, vždy upravený, četl stejně rád jako já. Sportoval a uměl si užívat života, každý nový den pro něj byl výzvou. Pamatuji si, že i přes naprosto rozhodné NE v mé hlavě jsem tajně toužila, aby mě hladily jeho ruce. Jen tak pro zkoušku, jaké by to bylo. Toužila jsem trávit s ním čas, bylo to tak báječné, naprosto neodolatelné a osvěžující. Bránila jsem se hodně dlouho, až nepředstavitelně. Přes letmé doteky, které byly často opravdu neplánované až po různé soutěže, za které jsme si vybírali ceny. Vše ve vší počestnosti. Nechtěla jsem milence a na rovinu to řekla, on to chápal a čas běžel.

Strávili jsme hodiny povídáním a sportem a stali se z nás nejlepší přátelé. Říkali jsme si naprosto všechno, hluboko z naší minulosti po současnost včetně problémů ve vztazích a sexuálních zkušeností. Nikdy jsem neměla nikoho, s kým bych si tak otevřeně povídala. A on se i přes to do mě zamiloval, přes to, že mě poznal úplně, včetně nejniternějších podrobností, a nikdy mě neměl fyzicky, mě miloval. Cítila jsem, že on je má spřízněná duše. Psali jsme si básně, dávali jsme si knížky a já se stále takové té pravé lásce bránila.
Odmítala jsem ho jako partnera a zároveň toužila s ním být. Nedokázala jsem se ho zříct a přes mnohé rozhovory, jsem znovu podlehla jeho kouzlu a vyrazila s ním na tajný výlet. Nikdy se nic nestalo, ale vnitřně jsme po tom oba toužili. Začalo to hlazením a mazlením. Netlačil na mě a já nikdy neříkala NE tak často, bála jsem se tohle krátké a rázné slovo používat. Fungovalo jako hnací motor a on se snažil dobývat, a to opravdu jako pravý lovec. Společné výlety, společné chvíle, sport, básně, květiny. To celé trvalo už něco přes tři roky, a i když se to zdá jako šílené, nikdy se nevzdal. Zamilovala jsem se, až to bolí. Věřím v naši lásku, předcházelo jí tolik náhod, že to snad musel být osud. Nelituji toho, dal mi mnohem víc, než mi vzal. Jen se teď trápím.

Začal vážně přemýšlet o společné budoucnosti, ale jeho závazky do minulosti ho velmi svazují. Pro mě to je chabý argument, i já mám závazky a společná budoucnost by také nebyla procházka růžovým sadem.

Náhle se vkrádají pochybnosti, jsem chvíli šťastná a chvíli nešťastná. A tak jsem uvězněná mezi dvěma muži, když každý je jedinečný, a nevím kudy kam. Všechno jsem si navařila sama a vím, že to budu muset sníst do posledního sousta, ale já se nedokázala ubránit.

Jedno je ale na této situaci pozitivní. Píšu básně, zamilované někdy šťastné a jindy smutné až k pláči. Hodně čtu, jako za školních let a tím utíkám do snů. Nevím, jak to vyřešit, a tak čekám, zdali se to vyřeší samo anebo to někdo vyřeší za mě. V práci jsem velmi rozhodná a cílevědomá, ale v osobním životě to nedokážu. Nejradši bych od toho všeho utekla, ale není to tak jednoduché. Neraďte mi opustit je oba, chtěla jsem se jen podělit o svůj život s láskou. Jedna básnička.

Myšlenky

Myšlenky se mi toulají,
smutek mi do tváře kreslí.
Kde jsou,
kam se mi schovaly?
Ony se tím netají…

Ptám se proč?
Odpoví mi vráska na čele,
slza v oku, rána na duši.
Ptát se dál už se nesluší!

Přesto. Proč je srdce srdci tak daleko
a přece tak blízko?
Proč je duši tak smutno,
když duši má na dohled?

Tak krutý je svět
a ještě krutější ráno.
Když probouzím se s otázkou:
„ Kam patřím?“.
Odpoví mi: „K němu ne!“.

Je to tak? Ano?