Jakub KočíKdyž jsme probírali téma češství, dokonale jsem se se všemi na poradě pohádal. Můj názor, že nic takového jako češství neexistuje, nikdo nesdílel. Proč si to myslím?

Aby nedošlo k mýlce, jsem docela patriot, ostatně to už jsem mnohde zmiňoval, jenže při pohledu na naši politickou scénu a státní dluh vidím, že se naše politické elity řítí do průšvihu přímo průserovitého. A s nimi i celá naše milá vlast.

Důvod je jednoduchý, zdá se, že naši politici považují stát za firmu a jsou jí špatným vedením. Copak se ale stane firmě, která má špatné vedení? Rozpadne se, jde do konkurzu, schramstne ji jiná firma... A tak se ze zaměstnanců Škodovky stali zaměstnanci Volkswagenu, na oko sice stále Škodováci, přesto je platí Němci a hlavní kapitál jde ven. A s češstvím je to podobné.

Když náš stát půjde do konkurzu, protože to finančně prostě nedáme, záleží jen na budoucím majiteli, zda nám ponechá výsady domnělého češství. Zůstaneme Čechy v područí, anebo se z nás stanou třeba Američani? Kdo ví?

Může mi to být líto sebevíc, ale citové vazby k vlasti jsou prostě nesmysl. Mám Čechy rád a budu se za ně bít, v tom spočívá mé patriotství, ale poslední kapku krve si nechám pro sebe. Státy stejně jako firmy zanikají, lidé zůstávají. Kde jsou dnes Římani? Kde Egypťané, Etruskové? Kde je Babylon či Sumer?

Odpovím si sám: v knížkách.

Až jednou naši mocipáni zknihují i Českou republiku, budu se hrdě s Cimrmanem hlásit k světoobčanství, je to jediný sebezáchovný přístup.

Reklama