Jméno některým z vás třeba moc neřekne, slýcháte ho ale možná častěji, než si umíte představit. Promlouvá k vám v těch chvílích, kdy prostovlasý hollywoodský sexsymbol Bruce Willis bojuje proti stonásobné přesile nebo zachraňuje planetu před koncem světa s bambitkou v ruce.

Alexej Pyško (51) je nejen dabér, ale i herec, šéf divadla a šťastný ženáč.

 

Když jsem o vás hovořil s kamarádkami, všechny do jedné se shodly, že zatímco Willis jim zní v originále jako sladký homosexuál, teprve váš hlas z něj dělá opravdového chlapáka. Co vy na to? Lichotí? Že byste se zařadil po bok Františka Filipovského, jehož Louis de Funés je označovaný jako ještě lepší než originál?

Lhal bych, kdyby mi to nelichotilo…

 

Máte spočítáno, kolikrát Willis mluvil vašimi ústy?

Tak to jste mě zaskočil. Už ho dělám spoustu let, řádově půjde o desítky filmů. Naposledy to byl čtvrtý díl Smrtonosné pasti.

 

A stalo se vám někdy, že by vám „vašeho“ Bruce přebral jiný dabér?

V některých studiích to tak dřív bylo. To byl případ například Pavla Soukupa (nejčastěji dabuje Sylvestera Stalloneho a Arnolda Schwarzeneggera – pozn. aut.). Nechtěl bych to ale nějak rozebírat, byla to prostě doba, kdy se asi nehrálo moc na to, že by jednoho herce měl na starosti stále stejný dabér.

 

Dokážete říct, který z Willisových filmů pro vás byl nejsympatičtější?

Parádní je Poslední skaut, Pátý element nebo Šestý smysl. Ale všechny, včetně těch ryze akčních, měly myšlenku a byly něčím příjemné. Díky jeho herectví dokážu  Willisovi odpustit například i zlikvidování stíhačky tirákem. Znáte film „Poslední zůstává“?

 

Ten mi nic neříká. Reagují na vás vůbec lidé kvůli tomu, že jste ten český Willis?

Bývá to občas legrace. Je pravda, že když někdy do telefonu řeknu „Haló?“, občas lidé znejistí a přemýšlejí, kde už můj hlas proboha slyšeli.

 

Náš magazín se jmenuje Žena-in. Jak vy si představujete ženu, která je in?

Přichází mi na mysl jedna scéna ze seriálu Moonlighting (v Česku byl před čtrnácti lety zpočátku vysílán pod nepřesným názvem Měsíční svit – pozn. aut.). Bruce Willis tam vejde do kanceláře, ve které sedí nádherná ženská. On si ji chce vyzkoušet, a tak prohodí nějakou vtipnou repliku, a ta žena mu na to pohotově a vtipněji odpoví... Bruce jenom zakroutí hlavou a zaúpí: „Krásná žena a mozek, wau, wau!“

 

Když už jsme u těch žen… Byly ve vašem životě nějaké osudové lásky?

Zažil jsem dvě etapy života: Dobu, kdy jsem byl velmi svobodomyslná bytost, byl jsem velmi zatížený na ženy a plně jsem si toho užíval, a pak druhou etapu, ve které figuruje jediná osudová žena Jana, která zrovna teď pobíhá v kuchyni.

 

Předpokládám, že je také krásná a má sexy mozek, že?

S jinou bych nebyl! (smích)

 

Jak dlouho už jste spolu?

Známe se dlouho, ale žít společně jsme se rozhodli před deseti lety. Úřední listinu máme ale teprve čtyři roky.

 

Je vaše paní z branže?

Není a musím se přiznat, že je to fajn. Můžeme si díky tomu popovídat o něčem jiném než o herectví, a já si tak víc odpočinu a odložím všechny starosti. Ale netvrdím, že se herecké manželství nemůže povést. Mám hodně blízko k Janě Hlaváčové a těm se spolu s Luďkem Munzarem daří výborně.

 

Čím vás žena dokáže dokonale zaujmout, a naopak naprosto znechutit?

Přehledem a inteligencí mě zaujme. To druhé si raději ponechám pro sebe.

 

Potomstvo máte?

Jasně, perfektně vyženěného šestadvacetiletého syna.

 

Baví vás typické chlapské zábavy – sledování fotbalu, restaurační zařízení, sportování, houbaření? A co ženské libůstky?

Baví mě, kromě aktivního sportu. Žádnou typicky ženskou libůstku naštěstí nemusím.

 

Jste uměleckým ředitelem pražského Divadla Palace. To ho máte i pronajaté?

Moje společnost se stará o produkci divadla, nájemcem je společnost Michala Kocourka. Fungujeme takhle necelé dva roky.

 

Daří se vám?

V Praze to opravdu není jednoduché. Je obrovská konkurence. Diváky můžeme pozvat na opravdu kvalitní herecké obsazení, které by je mohlo přesvědčit, že opravdu hrajeme dobré divadlo. Mohou u nás vidět Ondřeje Vetchého, Jana Hartla, Jiřího Langmajera a spousty dalších skvělých kolegů. V září budeme mít například premiéru hry Dohazovač v hlavních rolích s Kateřinou Brožovou a  Alešem Procházkou a taky Danou Syslovou, Milošem Mejzlíkem a dalšími. Však se podívejte na www.divadlopalace.cz. Tam jsou veškeré informace.

 

Kolik her máte v repertoáru?

Hrajeme deset divadelních kousků a myslím, že jsou velmi dobré. Patří k nim například i hra Motýli s Valérií Zawadskou a Vojtou Kotkem. Například hru „A do pyžam“  hrajeme sedm let a už se z ní stala kultovní záležitost. Má za sebou víc než 250 repríz.

 

Kolikrát měsíčně hrajete?

Je to kolem desíti představení v Praze a asi dvacet venku.

 

Také si ještě na hraní uděláte čas?

Někteří kolegové dokáží sedět na dvou židlích, já sám mám ale tu zkušenost, že se to moc nevyplácí. Možná se něco rýsuje na příští sezonu. A hlavně si dost zahraju v Národním.

 

Hodně se mluví o vašem večeru Pyškunthálie s… Prozraďte nám o něm něco.

Zatím proběhly dva pilotní večery. Poprvé se setkali Jan Kačer s Richardem Krajčem, jako překvapení dorazila Eva Vejmělková, podruhé přišli Vojta Kotek, Valérie Zawadská a překvapení Jana Hlaváčová. Pomáhají mi ještě tři supertalentovaní kluci Vojta Dyk, Honza Maxián a Kuba Prachař. Ti nejenže zpívají a hrají, ale ještě glosují to, o čem se s hosty bavíme. Nejsou to typické talk show. Nepovídáme si o úspěších pracovních, ale o obyčejném životě. A věřte, že se dost nasmějeme.

 

Na kdy připravujete třetí podobné setkání?

Připravuji hned pět večerů pro příští sezonu. Hosty už máme vybrané, ale vše je podmíněno získáním finančních prostředků.

 

Jakými divadly jste vůbec během své kariéry prošel?

Mám toho za sebou poměrně dost. Prvních sedm let jsem strávil v Ostravě. Vlastně pardon: První angažmá bylo v Českém Těšíně. Pak přišla Ostrava, Národní divadlo, kde jsem dodnes. Dál Liberec, tam jsem šéfoval. Hostoval jsem v Na otáčku v Českém Krumlově. Mám za sebou i České Budějovice. Hostoval jsem taky v Šumperku v nádherné hře o čarodějnických procesech. A dlouhá léta jsem hledal tvář své nejmilejší aktivity, a tou jsou Letní shakespeareovské slavnosti. Naštěstí jsem ji našel a rád jsem ji předal do jiných rukou. No a teď oříšek z nejtvrdších – Divadlo Palace na Václavském náměstí.

 

Čtenářky vás mohou znát i z televizních pohádek. Jak na ně vzpomínáte?

Do určitého věku jsem v nich býval oblíbeným chasníkem. To ale byli samí spravedliví hoši, a ti se hrají opravdu nejhůř. Jsem ale za tu éru rád.

 

Objevil jste se také ve velmi sledované Ordinaci v růžové zahradě. Kdyby vám přišla nabídka řekněme z nekonečného seriálu Ulice, musel byste kvůli práci pro divadlo odmítnout, nebo byste se snažil ještě nějak časově to skloubit?

Vím, že jeden kolega dal kvůli nekonečnému seriálu v divadle výpověď. Skloubit se to určitě nedá.

 

Jsou ve vaší, ať už divadelní, filmové nebo televizní kariéře milníky, na které rád vzpomínáte?

Musím se přiznat, že s filmem jsem se zas až tak nepotkal. Příjemnou roli jsem si ale zahrál například ve Vláčilově Pasáčkovi z doliny, dobrý byl i Radeckého Marš v koprodukci Francie, Rakouska, Česka a Slovenska. V televizi se mi například výborně spolupracovalo s Antonínem Moskalykem na třídílné televizní inscenaci, název si ale zrovna teď nevybavím. V Národním divadle jsem si hodně vážil role v inscenaci Na cestě duchů, kde jsem hrál s Janem Hartlem, Libuší Šplechtovou, Aloisem Švehlíkem nebo Václavem Postráneckým. Šlo o irskou hru, ve které jsem ztvárnil postavu hostinského, a na to se také nedá zapomenout. Těch momentů, hlavně divadelních, je opravdu hodně. Nejdůležitější pro mou divadelní profesi byla ostravská éra s Honzou Kačerem a setkání s Mirkem Macháčkem a Evaldem Schormem.

 

Když už mluvím s člověkem z branže, napadá mě otázka na závěr. Musí se herec, který hraje zaláskovaného, zamilovat do své herecké kolegyně, aby před diváky působil uvěřitelně?

Na to se těžko odpovídá. Herectví se nedá oddělit od běžného života a někdy nastanou osudové okamžiky, kdy se láska přetáhne do skutečnosti a jsou z toho sakra problémy. Musím to zaklepat, mně se to zatím nestalo.

 

Asi jsem se špatně vyjádřil. Měl jsem na mysli spíš lásku naoko. Třeba když herec svou partnerku v soukromí nevyhledává nebo přímo nesnáší, avšak na jevišti spolu hrají milence, a proto si do spadnutí opony vsugeruje, že má tu ženu opravdu rád, aby mu to obecenstvo uvěřilo. Jde to vůbec?

Tak tyhle zkušenosti nemám. U nás v divadle například představení obsazujeme tak, aby ze sebe nemuseli ti lidé zvracet. Nejdřív vybereme ústřední postavu a podle toho herce se volí další. V branži se ví, kdo se s kým nemusí, a tak k sobě takové lidi nedáváme. Na jevišti by takový risk mohl vyjít hodně draho.

 

Foto www.divadlopalace.cz

 

Věděli jste, kdo dabuje Bruce Willise? Viděli jste někdy Alexeje přímo v divadle? A jak se vám líbil v Ordinaci?

Reklama