Bulvár

České prodavačky potřebují pomoc

drive

Nedávno jsem si na tomto místě postěžovala na chování českých prodavaček, které se podle mě nedá srovnat s přístupem jejich západních kolegyň. Jenže co nadělám, tím, že to vím, se nic nezmění. Některé a někteří prodávající jsou stejně pořád načuření, ať si o nich myslím, co chci. Cestu k lepším vztahům mi ale nedávno ukázal sám život, když mě zcela nečekaně postavil do prekérní situace, kterou jsem zřejmě nevyřešila zrovna tím nejelegantnějším způsobem.

Vezla jsem odpoledne naším autem dceru domů z kroužku, kufr narvaný nákupem na týden a nervy mi tekly. Bylo pozdě, Klárka mrčela, dopravní špička vrcholila a já místo kroucení volantem se řvoucím potomkem za zády a představou, jak táhnu do sedmého patra šest tašek narvaných jídlem, zatoužila být někde úplně jinde. V americkém filmu. V nějaké barevné reklamě na saponát, kde jsou jenom krásné štíhlé ženy a jejich chápající usměvaví muži. Na pláži daleko od civilizace. V jiném životě. V hezčím těle. S komplet jiným kontem v bance. Znáte to.

S podobně pesimistickými myšlenkami jsem na jedné křižovatce v centru zastavila na červenou. Přede mnou stál modrý peugeot a já si jen tak letmo všimla, že ho řídí dlouhovlasá blondýna. Na semaforu blikla žlutá a nic. Zelená. Zase nic. Autíčko přede mnou stojí. No paráda. Soustředila jsem se na záda oné žlutovlasé řidičky a snažila se je provrtat svým laserovým zrakem. Co tam dělá, proboha? Mrkla jsem na semafor, který mezitím stihnul jako chameleon změnit barvu na červenou. Ježišikriste, tohle je přesně ta poslední kapka, která mi dnes chyběla, vzdychla jsem si zhluboka. Miss přede mnou má zřejmě problémy s rozjížděním. No nic, dáme jí společně se semaforem druhou šanci. Tak pojď, krasavice, hop hop a snaž se, tu máš oranžovou a blik, už je tam zelená, zelenější nebude... tak jeď!!!

Nejela. Kulaté autíčko dál sveřepě blokovalo můj jízdní pruh a nehnulo se ani o píď. Řidiči za mnou měli mnohem méně trpělivosti a začali troubit. Díky, chlapci, to je ten pravý lék na mou migrénu, pomyslela jsem si, ale vlastně jsem s nimi souhlasila. Taky nemám čas trávit mládí na silnici pod semaforem.

Nejzvláštnější na celé situaci bylo, že ona neschopná řidička jako by se ani nesnažila něco dělat. Natahovala jsem krk přes volant a zdálo se mi, že se blonďatá hlava ani nehýbe. Spí tam, nebo co? Rozčilila jsem se. Semafor mezitím několikrát pyšně problikl paletou svých obvyklých barev a nic. Křižovatka stála, napětí houstlo, auta za mnou troubila jako šílená.

Pak se to stalo. Můj organismus zareagoval tím nejzdravějším způsobem, jakým jen mohl: Ruply mi nervy a dlouho zadržované napětí se vyvalilo ven jako voda proděravělou hrází. Vyletěla jsem z vozu a vrhla se k bočnímu okénku peugeota. Řidička jej měla lehce pootevřené a já do té malé škvíry u její hlavy vyblila všechnu tu nespravedlnost světa, která mi dnes dopadla na hlavu. Velice, velice, velice zvýšeným hlasem jsem té ženě řekla něco v tom smyslu, že když neumí ovládat šaltpáku, ať nesedá za volant. Taky jsem byla vtipná - zeptala jsem se, zdali dostala řidičák pod stromeček, nebo snad k svátku? Přikázala jsem jí, ať už, kristepane, nezdržuje a dupne na to, nebo jí jeden z těch borců stojících za mnou přijde bejsbolkou rozmlátit čelní sklo a já se mu vůbec nebudu divit, ba naopak se přidám, protože, ježišikriste, ženská, je půl šesté večer, blbej den za mnou, náročnej večer přede mnou, tak už proboha nezdržujte, nebo vám toho podělanýho (neřekla jsem podělanýho, řekla jsem něco mnohem horšího) pežota svým autem posunu, šmarjápanno!!!! Navrch jsem přidala ještě několik sprostých slov, to aby byl můj monolog brán vážně.

Celou tu dobu, co jsem na ni řvala, se žena křečovitě držela volantu. V klíně jí leželo otevřené véčko a po tvářích tekly slzy. Když jsem domluvila svou řeč spravedlivých, udělala jediný pohyb. Stáhla okénko a řekla: „Před chvílí zemřela. Moje holčička. Právě mi volali z nemocnice.“

Věřte mi, že kdybych v tu chvíli dokázala vysublimovat z této planety, z téhle galaxie, z tohoto vesmíru, udělala bych to. Místo toho jsem se otočila na podpatku a zapadla zpět do vozu.

A tak jsme tam stály dvě, brečely a blokovaly křižovatku a skvělí mladí muži kolem nás jezdili, troubili a stahovali okénka svých lesklých vozů, aby si mohli, stejně tak jako před chvílí já, ulevit: „Co tady stojíš, ty kráááávo!! Nauč se řadit! Dostala´s řidičák pod stromeček?!?! Počkej, já ti to posunu!!!“

Od té doby si v jakékoli situaci, kdy se na mě šťuří otrávená/ý prodavačka/lékař/úřednice, říkám: Třeba má nějaké strašné trable. Třeba ji něco bolí. Možná jeho syn bere drogy, třeba ji mlátí muž, možná mu zrovna v těchto chvílích někdo blízký umírá a on nemůže být s ním a držet ho za ruku. Musí sedět a pípat za kasou.

Pomáhá to. A je to první krok ke kroku následujícímu, který mě napadl včera při nákupu v blízké večerce. Za pultem tam obsluhuje dáma nejistého věku. Kdyby se konala soutěž o nejnaštvanější ksicht, ona by ho vyhrála. Je to typ, který když jedním očkem zahlédnete, do smrti smrťoucí veselí nebudete, a podíváte-li se oběma očima, zkameníte. Nikdy jsem na její tváři neviděla byť jen minimální pohyb nebo náznak emocí. Je jako medvěd, ti prý v obličeji také nemají mimické svaly. Včera se ale mezi námi stala drobnost. Když mi nabírala debrecínku, všimla jsem si, že dokáže vzít do prstů hned napoprvé přesně tolik množství salámu, kolik požaduju. „Páni, vy máte odhad,“ vyjelo ze mě. „To snad ani není možný...“ obdivovala jsem dál. Prodavačka ke mně zvedla oči a - pane bože, zázrak! - usmála se. Pak stydlivě pípla: „To víte, dvacet let praxe. Uvědomila jsem si, že ta žena má za sebou dvě dekády nudné a mizerně placené práce a já jsem zřejmě první člověk v její kariéře, který ji pochválil. A pak mi to došlo. Nejde-li Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi! Stačila jedna jediná pochvalná věta a mrzoutská obsluhující se stala milou a příjemnou ženou. A milá zůstává pokaždé, když mi balí uzeniny. Vyzkoušela jsem tento postup i v jiných obchodech. Prostě jsem to vždy první já, kdo se usmívá a chválí. Funguje to perfektně. Když vcházím do obchodu, stojí za pultem otrávený mladík, když vycházím, tentýž mladý muž září, mile mi otevírá dveře a říká: „Přijďte zas, madam!“ Tento postup má ještě jednu závažnou přednost: Mě činí šťastnou a můj život krásnějším. Jen si to zkuste: Dejte si za úkol potěšit aspoň jednu prodavačku denně a pochopíte, jak je život hezký. České prodavačky prostě potřebují pomoc. Potřebují pochvalu. Stejně jako naše děti, manželé, podřízení, prostě my všichni. Celá společnost potřebuje pomoc. Potřebujeme víc dobra, úsměvů, spolupráce a pochvaly. Ono je konec konců úplně jedno, usměje-li se první prodavačka, nebo zákazník.

Hlavně že se usmíváme.

   
01.07.2009 - Blog redakce - autor: Alena Kastnerová

Komentáře:

  1. [14] rae [*]

    občas prosím o "10 deka úsměvu", výměnou za lízátko, co nosím po kapsách - taky to zabírá

    superkarma: 0 08.07.2009, 16:20:51
  2. avatar
    [13] Dudlajlama [*]

    Po dlouhe dobe docela slusne napsany clanek.

    superkarma: 0 02.07.2009, 23:57:14
  3. avatar
    [12] marenkao [*]

    peknaholka — #6 to si děláte srandu ne? většina kytek po pravidelném počůrání pejsky zahyneSml31 já psa mám, miluju ho, ale stejně jako jemu tak i dětem nedovolím to co je napadneSml80

    superkarma: 0 02.07.2009, 08:10:43
  4. [11] orangutan [*]

    Sml2dělala jsem 15 let a s láskou

    superkarma: 0 02.07.2009, 00:01:07
  5. avatar
    [10] Renia [*]

    Co dáš ,to se ti vrátí.Pravda pravdoucí.

    superkarma: 0 01.07.2009, 21:03:00
  6. avatar
    [9] V-Penicilin [*]

    Ta blondýna neměla co zvedat telefon, když řídila. Doufám, že dostala pokutu.

    superkarma: -2 01.07.2009, 18:00:24
  7. avatar
    [8] Solei [*]

    peknaholka — #6 to je sice pěkné, ale sestra je káča, protože nedokázala ty psy od květináčů odtáhnout. Víš ono se psovi dá zabránit aby občůral kytku v květníku. Jak by ses cítila ty coby zákazník kdyby sis domů donesla kytku pochcanou od psa?

    superkarma: 0 01.07.2009, 15:09:48
  8. avatar
    [7] peknaholka [*]

    se psy

    superkarma: 0 01.07.2009, 14:52:27
  9. avatar
    [6] peknaholka [*]

    Sestra chodila venčit svoje psíky kolem květinářství, pokaždé očurali všechny vystavené květiny...prodavačka byla nasupená a nadávala. Sestra si řekla, že jinudy chodit se psi nemůže a proto jeden den koupila bombonieru a "milé" prodavačce ji s omluvou, že ti psíci jsou fakt hrozný, ji předala. A stal se zázrak...od té doby se prodavačka usmívala, loužičky přehlížela a dokonce i pamlsek někdy psíkům podala....ano, s úsměvem jde vše líp...Sml22

    1. na komentář reaguje Solei — #8
    2. na komentář reaguje marenkao — #12
    superkarma: 0 01.07.2009, 14:51:51
  10. [5] Rikina [*]

    Kačena1 — #4 Tu a tam se tady ještě vyskytnu, ale podstatně méně než dřív. Ono tu toho moc ke čtení není. A bezduché soutěže o nejlepší škleb, či nejlepší příhodu s plynatostí - to je už hodně velký pokles úrovně tohoto kdysi celkem příjemného serveru. Sml68 Spíš sem chodím ze setrvačnosti a kvůli několika málo lidem, které jinde nepotkám.

    S těmi prodavačkami je to fakt - zákon akce a reakce - když je člověk zdvořilý, vrací se mu to. Ale zas to musí mít nějakou míru. Křečovité úsilí prodavačku rozveselit může vést k úplně opačnému výsledku. Sml57

    superkarma: 0 01.07.2009, 10:35:05
  11. avatar
    [4] Kačena1 [*]

    Rikina — #2 Jééé, ráda Tě tady vidím, já myslela, že všichni jsou už v ... kdovíkde, možná tom Mexiku.

    No jasně, nevrhám se po krku každýmu na potkání. Lidi, kterým naruším osobní prostor tím, že vkročím do jedné místnosti s nimi, svojí blízkostí nestraším. Ale mám lidi, kteří jsou objímáníhodní a objímánívděční.

    1. na komentář reaguje Rikina — #5
    superkarma: 0 01.07.2009, 10:12:38
  12. avatar
    [3] Solei [*]

    A to teprve po této příhodě napadlo, že prodavačky jsou taky lidi?

    No potěš kotě.

    superkarma: 0 01.07.2009, 09:06:20
  13. [2] Rikina [*]

    Kačena1 — #1 Hmm, to já nemám ráda, když se ke mně cizí lidi příliš přibližují, natož pak aby se dotýkali. Kdyby mě chtěl někdo takto neočekávaně objímat, bacím ho a prchnu v dál. Sml57 

    1. na komentář reaguje Kačena1 — #4
    superkarma: 0 01.07.2009, 08:49:58
  14. avatar
    [1] Kačena1 [*]

    Jejda, ono to není normální, být na prodavačky milá, když očekávám, že budou milé na mě? Vždycky, když obchody probíhá nějaká šílená nakupovací mánie, jakože vánoce, velikonoce nebo tak něco, kupujeme jednu mlsnotu pro paní prodavačku u pokladny s přáním, aby ten blbinec přežila bez újmy na zdraví. To mi nepřijde nijak zázračné, snad jenom normálně lidské Sml80.

    Maloulinko od věci: nedávno jsem byla u jednoho pana lékaře, který se se mnou loučil obětím a gratulací k dobré diagnóze. Když jsem si pochválila, že pro tuhle terapii zase někdy zajdu, posteskl si, že se strašně málo objímáme. Souhlasím a sobě milé už víc objímám Sml55

    1. na komentář reaguje Rikina — #2
    superkarma: 0 01.07.2009, 07:23:10

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Náš tip

Doporučujeme