Rodina

Česká reforma není dokonalá, ale prosazuje nejlepší zájmy dítěte

Vědecké poznatky vedly k tomu, že mnohé státy zrevidovaly své systémy péče o děti a začaly hledat cesty k zajištění péče o děti založené na rodině, říká Chris Gardiner...

Chris Gardiner zasvětil péči o ohrožené děti značnou část svého života. Zná detailně fungování systémů péče o ohrožené děti v mnoha evropských státech a podílel se na přípravě reforem v několika z nich. Jaké jsou slabiny české reformy? A v čem se liší situace u nás a na Ukrajině?


Začněme v České republice: můžete zhodnotit stav péče v období po reformě? Vidíte nějaké slabiny? Jaké další kroky by měly být nadále učiněny?

chrisČeský systém byl a stále je postaven na ústavní péči. Ta byla velmi pokroková v době svého vzniku v 19. století a bezpochyby zachránila statisíce dětí. Zajistila jim stravování, ošacení, vzdělání i přístřeší. V polovině dvacátého století se však začaly objevovat výzkumy poukazující na nepříznivé dopady institucionální péče na dětské osudy a jejich vývoj. Výzkum vyzdvihl význam emočních vazeb dětí k jejich pečovatelům. Pro některé čtenáře je možná známý výzkum Harryho Harlowa nebo pojednání Johna Bowlbyho o vztahovém poutu.

Přední českoslovenští vědci, jako Matějček nebo Langmeier, také varovali před škodlivými efekty ústavní péče. Vědecké poznatky vedly k tomu, že mnohé státy zrevidovaly své systémy péče o děti a začaly hledat cesty k zajištění péče o děti založené na rodině.

V současné době je ve většině zemí západní Evropy zakázáno umisťovat nejmenší děti do zařízení rezidenční péče. Ve státech bývalého Sovětského bloku, jako je Srbsko, Gruzie, Rumunsko, Polsko, Slovinsko nebo Slovensko došlo k rapidnímu pokroku a velkým změnám.

Český systém péče o děti je stále postaven na doktríně, že pouze odborníci a instituce jsou schopni dát dětem tu nejlepší péči. Argumentem bylo, že pro dítě je lepší odebrat ho jeho původní rodině a umístit ho do „emočně neutrálního“ prostředí institucí. Celý koncept emoční neutrality je však zavádějící. Naši slovenští sousedé používají termín „emočně sterilní prostředí“ a myslím, že to se mnohem lépe blíží popisu reality, jak ji vnímá dítě. Neříkám, že lidé, kteří pracují v ústavních zařízeních, nemají rádi děti nebo neukazují své pocity. Pouze to, že vztahy vytvořené v dětských domovech nejsou „reálné“- není to ten typ vztahu, který dítě potřebuje, výhradní vztah, intenzivní vzájemné spojení.

Zaměstnanci těchto institucí se samozřejmě v posledních letech snažili zlepšit svou práci a přiblížit ji prostředí rodiny. Posun v přístupu zaměstnanců ale nemůže dětem nahradit reálný rodinný život, ať už jsou personální poměry jakkoliv dobré.

Mnohé výzkumy ukazují, že po třech letech je dítě až o rok opožděné po všech stránkách svého vývoje. Na začátku devadesátých let vznikl Fond ohrožených dětí, který přispěl k tomu, že téma opuštěných dětí získalo u veřejnosti pozornost. V počátku svého působení se fond snažil umisťovat děti z dětských domovů do pěstounských rodin. Přišli také s myšlenkou založit Klokánek. Bylo uvolněno značné množství státních zdrojů a následovaly další podobné projekty. Při dětských domovech byla zřizována Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc (ZDVOP). Změna názvu zákonitě nepřináší změnu praxe a prostředí, a slabý legislativní rámec nezaručil ochranu základních práv dětí a zajištění péče, která by byla v souladu s nejlepšími zájmy dítěte. Doslechl jsem se mimo jiné, že existovala možnost čerpat podporu ze dvou ministerstev na jedno a totéž dítě.

V České republice existovala celá řada dalších neziskových organizací, které se věnují péči o ohrožené děti a propagaci pěstounské péče. Zvláště lidé z těchto organizací dlouho volali po reformě systému péče o děti, tak, aby existovala podpora ohroženým rodinám a v první řadě byla snaha zamezit jejich rozpadu. Existující pěstounské rodiny nebyly dostatečně připravené a vytrénované, nedostávalo se jim také potřebné podpory a profesionálního zázemí. Docházelo proto občas k přerušení pobytu v pěstounské rodině a opětovnému umístění dítěte do ústavní péče.

Pěstounská péče byla obvykle vnímána jako „kvazi-adoptivní“ a v některých případech byl kontakt s biologickými rodiči minimální nebo nežádoucí. Většina dětí, které opustí pěstounskou péči, jde zpět domů ke svým biologickým rodičům. Ptám se proto, zda by nemělo být učiněno více pro to, aby se tam mohly vrátit dříve. Velká část dětí v systému péče je romského původu, ale jaké procento je v pěstounské péči? Měli by pěstouni mít oprávnění odmítnout přijetí romského dítěte do péče? Ve většině zemí by v takovém případě nikdy nebyli schváleni jako pěstouni.

Chris Gardiner

Stál u založení Národní asociace pro pěstounskou péči ve Velké Británii v roce 1974. Podílel se na zrodu mezinárodní organizace pěstounské péče (International Foster Care Organisation – IFCO), kde vystřídal řadu vedoucích pozic a v níž dodnes působí. Po odchodu do předčasného důchodu se odstěhoval na Ukrajinu, kde v pozici projektového manažera UNICEF Ukrajina připravoval národní akční plán deinstitucionalizace péče o děti. V roce 2000 se přestěhoval do České republiky, kde se na částečný úvazek věnuje dobrovolnictví pro IFCO. Působí jako konzultant pro reformy spojené s péčí o ohrožené děti v zemích východní a střední Evropy.

Bylo také nutné dobře nastavit krátkodobou placenou pěstounskou péči jako alternativní systém, což by znamenalo, že děti budou umístěny v rodině, než pro ně bude nalezeno dlouhodobé řešení. Zahraniční zkušenosti ukazují, že se děti mohou často navrátit do své původní rodiny, popřípadě k některému členovi širší rodiny (příbuzenská pěstounská péče). Připravit pěstouny na spolupráci s biologickými rodiči je klíčové, vzhledem k tomu, že jde zároveň o trénink i podporu. Špatně připravený zákon o krátkodobé pěstounské péči prošel v roce 2006, ale měl mnoho slabých míst a používal se zřídka.

Vědělo se, že děti vyrůstající v ústavní péči mají v dospělém životě mnoho problémů, což prokázala i celá řada českých výzkumů. Dlouhodobé výzkumy Matějčka, Kovaříka a Bubleové sledovaly širokou skupinu dětí v dětských domovech, SOS vesničkách, dlouhodobé pěstounské péči, děti narozené z nechtěných těhotenství. Kontrolní vzorek přinesl jasné důkazy. Příliš se ale nezměnilo a reformy v sousedních státech byly ignorovány nebo shledány jako nepotřebné. V roce 2007 byl zveřejněn průzkum Oddělení prevence kriminality Ministerstva vnitra, poukazující na vysoké procento zločinů u dětí. Způsobilo to krátkou mediální bouři, ale opět se příliš nezměnilo.

Mám osobní zkušenost s protireformní lobby, která požadovala rozsáhlý výzkum popírající, že by český systém péče o děti potřeboval nějakou zásadní změnu. O pěstounské péči byly šířeny děsivé historky, veřejné i politické mínění bylo manipulováno. Skutečnost, že sousední státy úspěšně reformovaly své systémy péče o ohrožené děti, byla ignorována, a zahraniční experti vnímáni jako nepřátelé. Chránili tito lidé své vlastní impérium a práci, nebo mysleli na zájmy dětí?

Toto je pozadí, tak jak ho vidím. V roce 2010 byl Miloslav Macela dosazen na MPSV a pustil se do své práce se znalostí věci, vizí, energií a skutečnými schopnostmi. Po monumentálním boji a prezidentském vetu mnohokrát pozměněná legislativa konečně prošla v prosinci 2012. Macelovo politicky motivované propuštění v červnu 2013 je ostuda a tragédie. Bývalá ministryně práce a sociálních věcí Ludmila Müllerová veřejně chválí, jakého pokroku bylo díky reformě dosaženo, ale přitom odvolala jejího architekta!

Zavedení systému krátkodobé placené pěstounské péče bylo dlouho odkládáno, ale ukazuje se, že je to opravdový úspěch. Řádné smluvní ujednání pro pěstouny, které ošetřilo finanční záležitosti, stanovilo pracovní status, přípravu a trénink a reaguje na potřeby pěstounů, je vítanou změnou.

Klíčovou změnou bylo také zavedení mandatorních procedur a standardů u aktivit provozovaných orgány sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD). Přestože zaměstnanci OSPOD jsou vnímány jako přítěž, zajišťují větší transparentnost, jasnější cíle a pomáhají k lepšímu posouzení kvality a hodnocení výstupů. Je potřeba více sociálních pracovníků, kteří byli i přislíbeni, ale zdá se, že postupovat to bude pomalu.

Další nezbytnou reformou bylo to, že peníze „jdou za dítětem“. To bude bezpochyby přijímáno s nevolí u těch, kteří spravovali centralizované granty, a přispěje to k odstranění zdvojeného získávání zdrojů. Reforma platí teprve sedm měsíců a není pochyb, že přijímání změn má nějaké mouchy, ale tyto změny jsou jednoznačně V NEJLEPŠÍM ZÁJMU DÍTĚTE.

chris

A co bych rád viděl jinak? Rád bych viděl větší podporu příbuzenské pěstounské péči, která se v mnoha zemích jeví jako nejúspěšnější typ pěstounství. Také bych rád viděl závazek k tomu, aby dítě bylo v centru veškerého plánování, a závazek k detailnímu meziresortnímu posuzovacímu procesu rodin. Společné standardy a detailní národní schéma pro trénink, posuzování a schvalování nových pěstounských rodin by bylo žádoucí.

A co diagnostické ústavy? Jiné státy se bez nich obejdou, a proč by ke komplexní diagnostice nemohlo dojít v rodině? Obávám se, že po stanovení diagnózy někdy nejsou hlavním kritériem potřeby dítěte, ale to, který dětský domov má zrovna volnou kapacitu.

Jedním z argumentů oponentů reformy bylo to, že nebude dostatek kvalitních pěstounských rodin. Souhlasíte s tím?

Nesouhlasím.

Ptali jsme se celé řady pracovníků z regionálních OSPOD, jak reformu zvládají. Většina z nich ji hodnotí jako nepřipravenou. Vidíte nějaké chyby, které vedou k tomuto hodnocení, nebo jde jen o počáteční problémy?

Rychlá změna, nové standardy a procedury, plus náročnější metody práce s nedostatečným počtem zaměstnanců... to bude vždy obtížné. Je potřeba více proškolených sociálních pracovníků.

Strávil jste mnoho času studiem i praktickým poznáváním systémů pěstounské péče v zahraničí. Co mají společného a v čem se naopak obecně liší?

Speciální týmy pro adopci a pěstounskou péči. Národní schéma pro trénink, posuzování a schvalování nových pěstounských rodin. Výše přídavků/platů. Svépomocné skupiny pěstounů a mladých lidí. Odhodlání dostat děti zpět do biologické rodiny, pokud je to v jejich nejlepším zájmu. Pokud to není možné, tedy rychlé naplánování a rozhodnutí nalézt náhradní trvalé umístění pro dítě. Pěstouni spolupracující s biologickými rodiči dítěte na tom, aby získali zpět své dítě. Podpora a trénink pěstounů. Přesvědčení, že žádné dítě není tak problematické, aby nemohlo být umístěno do výchovného prostředí rodiny.

Od expertů slýcháváme: rádi bychom byli jako Švédsko (Slovensko, Polsko, Británie atd.). Vidím v tom nicméně nedorozumění. Můžete udělat krátký přehled, jak systémy péče o děti fungují v modelových zemích?

To je velmi složitá otázka, která by vydala na samostatný článek. Velkou odlišností je, že v některých státech se mohou rodiče a mladiství obrátit s žádostí o pomoc na lokální „pěstounské týmy“. Dojde k vypracování plánu, často není zahrnut ani soud, a umístění jsou rychlá. Základní přístup je: Jak vám můžeme pomoci? Nikoliv jak vás obvinit, odsoudit a odebrat vám dítě.

Naše země má dlouhou tradici ústavní péče. Přetrvává tento systém ještě v dalších evropských společnostech?

Ano, ale všechny usilují o reformu, nejen pro děti, ale i pro dospělé. Obávám se, že v důsledku těchto reforem končí děti se znevýhodněním „reinstitucionalizovány“ v menších jednotkách, které jsou popisovány jako blížící se rodině, ovšem o skutečné rodiny se nejedná.

Věnoval jste mnoho úsilí práci na Ukrajině. Jak se daří tamější společnosti? Dovedu si představit, že v naší zemi se běžně objevuje názor: Ukrajinci musí být mnohem horší než Češi...

Odešel jsem do předčasného důchodu ze zaměstnání ve Vzdělávacím oddělení v Londýně v roce 1996. V letech 1997 až 2000 jsem pracoval pro UNICEF na Ukrajině na poloviční úvazek za tamější plat. Jako projektový manažer jsem navrhoval změnu systému péče o děti v nejrozsáhlejší zemi Evropy. Bylo tam 170 000 dětí v ústavní péči ve více než tisíci zařízení. Součástí Národního plánu bylo budovat další, na což naštěstí neměli peníze!

Pěstounská péče zde nebyla, a neexistoval pro ni ve zdejším jazyce dokonce ani výraz. První schéma pro pěstounskou péči vzniklo v roce 2000 vydáním prezidentského dekretu. Nové zákony přišly později. Někteří lidé, kteří měli co ztratit, byli velmi šťastni, když jsem v roce 2000 odjížděl. Spustil jsem na Ukrajině mimo jiné práci The European Children´s Trust, která se později přeměnila na EveryChild, a nyní funguje jako ukrajinská nezisková organizace pod jménem Partnerství pro každé dítě.

Po Oranžové revoluci prezident podrobil zemi velkým změnám. V jeho prvním prezidentském projevu zaznělo, že počet dětí v ústavní péči je ostudou národa. Zavřel se do jedné místnosti se všemi zástupci regionálních vlád, aby jim osvětlil, jak moc je země zaostalá, a seznámil je s plány do budoucna.

kaca

Politické změny s sebou nesly i některé nezdary. V červnu 2010 organizace EveryChild zareagovala na oznámení nového ukrajinského premiéra, který přislíbil zdroje na obnovu a rozvoj dětských domovů na Ukrajině. EveryChild s UNICEF a dalšími neziskovými organizacemi důrazně na veřejnosti apelovaly, aby nedocházelo k financování nových ústavů a došlo k posunu v podpoře a posilování rodin. Původní návrh nového premiéra zahrnoval pověření lokálních autorit k tomu, aby děti z chudých rodin mohly být posílány na studia do nově zřízených ústavů pro sirotky.

Šest týdnů po veřejném protestu oznámil ministr pro rodinu, mládež a sport, že žádné další ústavy nebudou zřizovány a že se další vývoj bude ubírat směrem k systému rezidenční péče pro sirotky a děti bez adekvátního rodinného zázemí. To bylo vítězství neziskového sektoru a veřejného mínění!

Zavedení pěstounské péče, sdružení matek a dětí, programů na podporu rodiny, integrovaného systému plánování služeb, systému regulace přístupu a revize všech případů dětí umístěných v ústavech znamenala, že počet dětí v ústavní péči se snížil ze 170 000 na 95 000 z celkového počtu 8 000 000 dětí, které na Ukrajině žijí. Pořád je zde spousta práce, ale existuje tu odhodlání a neziskové organizace mají obrovský drive, co se týče změn. Někteří zaměstnanci ústavů se obávají o svou práci a snaží se blokovat změny. V některých malých městech aktivně nabízejí volná místa.

Zmiňoval jste, že ve Velké Británii se v oblasti pěstounské péče začíná prosazovat privátní sektor. Může být privátní sektor podle vašeho názoru v budoucnu jedním z klíčových aktérů při hledání nových řešení?

Když Margaret Thatcherová poprvé uvedla koncept nezávislých poskytovatelů pěstounské péče (IFP), byl jsem naprosto proti. Jsou charity zřízené za účelem dosažení zisku a naopak ty, jejichž primárním cílem není dosažení zisku (to je povinné ve Skotsku).

Změnil jsem názor, když jsem viděl výsledky, jakých dosahují při práci s dětmi. Tím, jak se pěstounství stává v Británii dominantní službou, je do ní umisťováno stále více rizikových dětí. Jen minimum dětí není v Británii shledáno jako vhodné pro pěstounství, a mnoho problémových teenagerů by se jinak pohybovalo mnoha různými zařízeními.

Lokální autority odpovídají za umístění a financování péče o ohrožené děti, mnohé zvolí dražší nezávislé poskytovatele pěstounské péče nebo vlastní pěstouny. Důležité je, že jak lokální autority, tak nezávislí poskytovatelé pěstounské péče podléhají stejnému národnímu inspekčnímu systému, který zaručuje vysoký standard péče. Umístění k nezávislým poskytovatelům pěstounské péče je obvykle dražší (stále však o poznání levnější v porovnání s rezidenční péčí), jedná se ale o menší počet případů, a navíc tito poskytovatelé nabízejí řadu specifických služeb pro rizikové děti.

Tito pěstouni jsou velmi dobře proškoleni, relativně dobře placeni, jsou na ně kladeny vysoké nároky a dosahují velmi dobrých výsledků. S odpovídajícím legislativním, regulačním a kontrolním rámcem mohou nezávislí poskytovatelé pěstounské péče fungovat dobře ve kterékoliv zemi a mnohé evropské země podobné modely využívají. Mohlo by to fungovat tady? Odpověď by mě zajímala!

Michal Růžička

«- předchozí díl ČLÁNKY Z EDICE OTVÍRÁME další díl -»

V redakci ŽENY-IN.cz rádi pomáháme Edici Otvíráme. Na další zajímavý článek se můžete těšit v pátek 27.9.2013.

   
20.09.2013 - Děti - autor: (red)

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Testování intimní kosmetiky pro ženy z ČR a Slovenska
Anketa: Pečete bábovky?
Jaké hračky kupujete svým vnoučatům?
Anketa pro maminky: Jaké kupujete hračky svým dětem?
Výzkum na téma kašel
Průzkum na téma finanční zajištění

Náš tip

Doporučujeme