Musím se přiznat, že poslední dobou prožívám šťasné období svého života. Lítám si na obláčku a takřka nic mě nemůže rozházet. To jsem si myslela až do včerejška, kdy jsem opravdu po dlouhé době usadavě plakala bezmocí, vztekem a lítostí. Až si přečtete moje řádky, možná budete nechápavě kroutit hlavou, jaká „prkotina“ mě dokázala vyvést z míry. Ano, je to svým způsobem maličkost, ale možná právě proto.

Moje dcera je momentálně v Anglii, tudíž si pochopitelně nemůže vyzvedávat poštu. Jasně, měla jsem být prozíravější a zařídit si, aby její korespondenci předávali mně.

Dcera si podala několik přihlášek na vysoké školy a přišly jí doporučeně (nikoliv do vlastních rukou) termíny přijímacích zkoušek. Nebyl by problém je převzít od poštovní doručovatelky, kdyby v době jejích pochůzek byl někdo doma. Což je v dopoledních hodinách nemožné. Já jsem v práci a druhá dcera ve škole.

I vzala jsem lístek a vyrazila na poštu.

Vystála jsem dlouhou frontu, u okénka předložila občanský průkaz a poníženě poprosila paní na přepážce, zda by mi dopisy nepředala, že jsou (takřka životně) důležité. Striktně to odmítla s tím, že poštovní doručovatelka je může předat jakékoliv cizí osobě v domě, ale tady na poštovním úřadě je mně - matce, která se může prokázat třeba dceřiným rodným listem, prostě ne. Takové jsou předpisy.

Chápete, jakou to má logiku? Teď musím otravovat sousedy, aby celé dopoledne byli doma, čekali na poštovní doručovatelku a převzali cizí zásilku.

To mi hlava nebere.

Jaké máte vy zkušenosti s Českou poštou?

Reklama