Naše zdravotnictví sice tento porod na přání oficiálně neuznává, ale přesto i u nás procento takto vedených porodů, ačkoli jsou výrazně rizikovější jak pro ženu, tak i pro dítě, každoročně přibývá. Císařský řez ale vůbec není až taková novinka. Je to operace, kterou prováděli už staří Egypťané. V antickém Římě bylo dokonce vydáno nařízení, že mrtvá těhotná žena nesmí být pohřbena dříve, dokud z jejího těla nevyjmou plod.

Uvádí se, že první císařský řez v historii, při němž přežila matka i dítě, se uskutečnil v roce 1337 v Praze. Přímo na dvoře českého krále Jana Lucemburského se takto narodil nevlastní bratr Karla IV. Václav Lucemburský, někdy uváděný též jako Václav Český.

Jeho matkou se stala druhá manželka Jana Lucemburského Beatrix Bourbonská (asi 1318 – 1383). Král Jan ovdověl v roce 1330. Tehdy zemřela na tuberkulózu jeho utrápená choť Eliška Přemyslovna. Je všeobecně známé, že toto manželství příliš šťastné nebylo. K nové svatbě přistoupil Jan teprve po čtyřech letech.
Vyvolenou osmatřicetiletého českého krále se stala přibližně šestnáctiletá Beatrix, dcera vévody Ludvíka z Bourbonu, pocházejícího z vedlejší větve francouzského královského rodu.

S mladou, krásnou a hrdou Beatrix se Jan seznámil náhodně na dvorské slavnosti v Paříži na podzim roku 1334. A už v prosinci 1334 se v Bois de Vincennes uskutečnila za přítomnosti francouzského krále Filipa VI. honosná svatba. Původně se Jan měl oženit s Alžbětou Habsburskou, dcerou římského krále Fridricha I., ale nakonec byl rád, že papež odmítl vydat dispens na základě jejich příbuzenství. Alžběta se Janovi nelíbila a navíc věčně churavěla.
 
Tentokrát se zřejmě nejednalo o chladný politický kalkul, ale Jan se prostě zamiloval. I to se občas panovníkům ve středověku stávalo. V Praze se dlouho o Janově svatbě nevědělo, netušili to ani jeho synové Karel a Jan Jindřich, které otcův nový sňatek nepříjemně překvapil.
 
Beatrix přijela do Prahy v lednu 1336 a dostalo se jí patřičného uvítání ze strany šlechty i duchovenstva. Blanka z Valois, první manželka budoucího císaře Karla IV., jí dokonce jela naproti až do Chebu. Byla ráda, že bude mít na dvoře spřízněnou duši, navíc sám král Jan ji o to požádal. Beatrix totiž neuměla, na rozdíl od Blanky, ani slovo česky, ba ani německy a to se ani v budoucnu nezměnilo.
Zatímco Blanka byla v Čechách oblíbená, pyšná Beatrix si srdce svých poddaných ani šlechty nezískala. Určitě svou roli hrála i jazyková bariéra, ale na vině byla i povaha nové královny.
 
V únoru 1337 přivedla Beatrix na svět syna. Porod proběhl nezvykle - císařským řezem a královna ho přežila náhodou. K tomuto závěru dospěla expertní skupina zabývající se tímto prominentním porodem sestavená z našeho předního gynekologa Antonína Pařízka a historiků Milady Říhové a Václava Dršky.
I když se o takových intimních záležitostech v té době  a ještě i dlouho potom vůbec nemluvilo, zmínky o tom, jakým způsobem přišel syn na svět, poskytují dva dochované latinsky psané dopisy. Rovněž se o něm zmiňuje vlámská kronika Brabantsche Yeesten z počátku 15. století a také další prameny, které jsou ovšem výrazně pozdějšího data.
Porod císařským řezem byl až do druhé poloviny 19. století naprosto výjimečným a znamenal prakticky pro matku jistou smrt. To, že Beatrix nevykrvácela a porod přežila, se rovnalo zázraku.
Údajně snad i proto, že tehdy v Praze na královském dvoře působili na svou dobu zdatní „lékaři“ - ranhojiči a lazebníci. Důvodem, proč k takovému zákroku vůbec došlo, prý byla domněnka, že byla Beatrix v době porodu považována za mrtvou, a šlo tedy především o záchranu dítěte.

K tomuto synovi, budoucímu básníkovi, měl prý Jan Lucemburský úplně jiný vztah než ke svým dětem z manželství s Eliškou Přemyslovnou. Nejspíš jako vyjádření díků za zázrak, že chlapeček přežil, dostal jméno českého patrona svatého Václava. Snad si tím chtěl král Jan naklonit českou šlechtu a získat přízeň pro svou druhou ženu.

Bylo to ale marné. Averze vůči Beatrix rostla a plně se to ukázalo při její korunovaci v květnu 1337. Ta proběhla podle kronikáře Petra Žitavského za ostentativního nezájmu veřejnosti a měla do slavnostní události daleko.
Král neměl slavnostní roucho, ba dokonce ani korunu českých královen, kterou již dříve zastavil. Musel tak Beatrix nasadit korunu svou.

Beatrix pochopila, že není v Čechách vítaná, a již 1. července 1337 odcestovala se synkem do Lucemburska a do Čech se nikdy nevrátila.
Když padl v roce 1346 Jan Lucemburský v bitvě u Kresčaku, zachoval se jeho syn Karel IV. ke své nevlastní matce velkoryse. Přiznal jí všechny vdovské úděly, jak stanovila svatební smlouva. Na rozdíl od Karlovy matky Elišky Přemyslovny tak mohla Beatrix prožít zbytek života, aniž by finančně strádala.

Milovala umění a užívala si v Bruselu poměrně bohatého společenského života. Titul české královny si směla ponechat, i když se podruhé provdala šlechtice Odu z Grancey. Přežila své nevlastní syny Karla i Jana Jindřicha a dokonce i svého syna Václava. Zemřela v roce 1383 a byla pochována v jakobínském klášteře v Paříži. Ten byl stejně jako mnoho dalších zrušen za Velké francouzské revoluce a následně sloužil radikálním revolucionářům – jakobínům, kteří se v jeho knihovně scházeli, odtud jejich název.  Po roce 1800 byl klášter zbořen a kamenná socha české královny Beatrix Bourbonské byla tehdy zachráněna a převezena do pohřebiště francouzských králů v St. Denis.

Foto: Wikipedie
 

Ve volném seriálu o významných ženách jste si také mohli přečíst:

Uložit

Uložit

Uložit

Reklama