„Češi se o smrti bojí mluvit,“ říká sympatická maminka Eliška Froschová Stehlíková (33) z Prahy, absolventka FFUK - Český jazyk a literatura.  Nezbývá mi než s jejím výrokem souhlasit, na světě jsou kultury, které smrt berou jen jako určitý mezičlánek, či přechod z jedné dimenze do druhé.

Troufám si říci, že tyto národy jsou v něčem šťastnější, nebo možná svobodnější? To už je asi na posouzení každého z nás. Ale smrt jako taková není přímo předmětem toto rozhovoru, důvodem k rozpravě s Eliškou Froschovou Stehlíkovou je její činnost v koalici Za snadné dárcovství, která se mimo jiné zabývá i otázkou závětí.    

Eliščina cesta neziskovým sektorem začala v Domově Sue Ryder, kde vlastně působí dodnes, zároveň pracuje i jako koordinátorka již zmíněné koalice Za snadné dárcovství a ještě se stíhá věnovat svým dvěma malým dětem Toníčkovi a Adince, se kterou je v současnosti na mateřské dovolené. 

Máte velmi zajímavou práci, která podle mého názoru může člověka naplnit. Jak jste se k ní dostala? 
Když byl mému synovi rok, zatoužila jsem vrátit se do práce. Můj zaměstnavatel Domov Sue Ryder mi v té době ale nemohl nabídnout práci na částečný úvazek, tak jsem trochu „na blind“ odpověděla na inzerát koalice. Nedávala jsem si moc velké šance, přece jen jsem měla roční dítě, ale pokus, zda znovu uspěji na pracovním trhu, kupodivu a naštěstí vyšel.

Za snadné dárcovství

Vaše cesty směřovaly vždy k sociální práci, nebo jste jako malá chtěla být např. kosmonautkou, primabalerínou, herečkou...

Už v první třídě, když se nás paní učitelka ptala, čím bychom chtěli být, jsem odpovídala, že budu učit na vysoké škole. Vůbec netuším, kde se to ve mně vzalo, moji rodiče nemají ani vysokou školu. A pak když jsem začala studovat na univerzitě a začala si dělat doktorát, měla jsem k tomu absolutně našlápnuto. Najednou mi ale přišlo, že je pro mě ten akademický svět hrozně svazující a nudný.  Hodiny strávené ve studovnách mi přišly ubíjející. Hodnota člověka se u nás na škole měřila podle toho, kdo přečetl kolik knížek. A tak jsem prchla nejdříve do světa kultury a poté do sociálních služeb. Všechna ta zaměstnání měla ale společný jmenovatel – komunikaci. Mluvenou i psanou. Všechna moje zaměstnání vyžadovala velkou kreativitu a organizační schopnosti. A pokud to bylo použito ve jménu dobré věci, tak tím lépe.

Představíte prosím našim čtenářům projekty, které snadné dárcovství nabízí?
Kromě networkingu členských organizací má koalice i dvě kampaně určené veřejnosti. První je Závěť pomáhá (www.zavetpomaha.cz), ve které se snažíme popularizovat možnost odkázat ve své závěti část majetku ve prospěch neziskové organizace. Druhá kampaň, k níž jste mohli vidět i spot v televizi, se jmenuje Daruj pravidelně (www.darujpravidelne.cz). Tou zase říkáme, že je skvělé, pokud se člověk třeba na popud nějaké medializované katastrofy rozhodne jednorázově darovat (formou DMS nebo do kasičky na ulici), ale že pro nás neziskové organizace je strašně podstatná třeba i malá, ale především pravidelná neanonymní podpora. Že je pro nás důležité naše dárce znát, moci jim poděkovat a moci s nimi komunikovat.

Eliška

A který z nich je pro vás z hlediska širší veřejnosti stěžejní? 
Myslím, že  velmi zajímavá a důležitá je kampaň Závěť pomáhá. Už jenom kvůli tomu, že jsme toto téma otevřeli v české společnosti jako první.

Jak vnímáte otázku závětí, nesetkáváte se s předsudky vzhledem k tomuto tématu?  
V Čechách je kontroverzní nejen téma sepsání závěti, příp. sepsání závěti v prospěch neziskové organizace, ale vůbec všechno, co souvisí se smrtí. Češi se o smrti bojí mluvit, aby ji nepřivolali, bojí se na ni myslet a bojí umírání vlastního i svých blízkých. Díky tomu ale většina lidí neumírá doma, jak by si přáli, ale v institucích, kde člověk ztratí poslední zbytky důstojnosti. A taky proto propadne ročně 180 miliónů Kč státu po lidech, kteří zemřou bez dědiců a nesepíší závěť. A to jen proto, že si své věci neuspořádali včas a že na smrt nechtěli myslet.

A vy sama máte již otázku závěti vyřešenou? 
Teď to bude znít dost pokrytecky, ale ne. Mně je 34 let, jsem tedy ještě relativně mladá a zdravá. Navíc jsem zatím nenashromáždila žádný majetek, i moje děti by po mně teď zdědily jenom dluhy.

Setkala jste se někdy s nějakou kuriózní situací vzhledem k náplni vašich projektů? 
Jednou se mě kamarádka v hospodě zeptala, kdo je cílovou skupinou naší závěťové kampaně. Nedokázala jsem jí přesně odpovědět, a tak jsme si udělaly bleskový průzkum. Zeptaly jsme se lidí u našeho stolu, jestli někdy přemýšleli o tom, že by sepsali závěť a v případě, že ano, jestli by část majetku neodkázali na dobrou věc. A kluk vedle nás povídá: „Jo, já už mám závěť sepsanou. A všechen svůj majetek jsem odkázal Kapce Naděje.“ Spadla nám čelist a zeptali jsme se, kolik mu je. Bylo mu 23! Dozvěděly jsme se, že je gay a že nechce, aby po něm dědili jeho příbuzní. Od té doby přemýšlíme, že bychom s našimi letáčky obešli pár gay klubů :-)

Kdybyste měla tu moc změnit svět jediným přáním, jaké by to bylo? 
Asi aby lidé svou životní energii napřeli správným směrem. Ne ke konfliktům, ne k boji, ne k touze po moci, ale k lásce k bližním, k pomoci potřebným a ke „kultivaci“ svého životního prostoru. Tím myslím péči o prostředí, ve kterém žijeme v ekologickém slova smyslu, i péči o vztahy a  komunitu, ve které se pohybujeme.

Reklama