.

„Češi se o smrti bojí mluvit,“ říká sympatická maminka Eliška Froschová Stehlíková

Bulvár

„Češi se o smrti bojí mluvit,“ říká sympatická maminka Eliška Froschová Stehlíková

„Češi se o smrti bojí mluvit,“ říká sympatická maminka Eliška Froschová Stehlíková (33) z Prahy, absolventka FFUK - Český jazyk a literatura.  Nezbývá mi než s jejím výrokem souhlasit, na světě jsou kultury, které smrt berou jen jako určitý mezičlánek, či přechod z jedné dimenze do druhé.

Troufám si říci, že tyto národy jsou v něčem šťastnější, nebo možná svobodnější? To už je asi na posouzení každého z nás. Ale smrt jako taková není přímo předmětem toto rozhovoru, důvodem k rozpravě s Eliškou Froschovou Stehlíkovou je její činnost v koalici Za snadné dárcovství, která se mimo jiné zabývá i otázkou závětí.    

Eliščina cesta neziskovým sektorem začala v Domově Sue Ryder, kde vlastně působí dodnes, zároveň pracuje i jako koordinátorka již zmíněné koalice Za snadné dárcovství a ještě se stíhá věnovat svým dvěma malým dětem Toníčkovi a Adince, se kterou je v současnosti na mateřské dovolené. 

Máte velmi zajímavou práci, která podle mého názoru může člověka naplnit. Jak jste se k ní dostala? 
Když byl mému synovi rok, zatoužila jsem vrátit se do práce. Můj zaměstnavatel Domov Sue Ryder mi v té době ale nemohl nabídnout práci na částečný úvazek, tak jsem trochu „na blind“ odpověděla na inzerát koalice. Nedávala jsem si moc velké šance, přece jen jsem měla roční dítě, ale pokus, zda znovu uspěji na pracovním trhu, kupodivu a naštěstí vyšel.

Za snadné dárcovství

Vaše cesty směřovaly vždy k sociální práci, nebo jste jako malá chtěla být např. kosmonautkou, primabalerínou, herečkou...

Už v první třídě, když se nás paní učitelka ptala, čím bychom chtěli být, jsem odpovídala, že budu učit na vysoké škole. Vůbec netuším, kde se to ve mně vzalo, moji rodiče nemají ani vysokou školu. A pak když jsem začala studovat na univerzitě a začala si dělat doktorát, měla jsem k tomu absolutně našlápnuto. Najednou mi ale přišlo, že je pro mě ten akademický svět hrozně svazující a nudný.  Hodiny strávené ve studovnách mi přišly ubíjející. Hodnota člověka se u nás na škole měřila podle toho, kdo přečetl kolik knížek. A tak jsem prchla nejdříve do světa kultury a poté do sociálních služeb. Všechna ta zaměstnání měla ale společný jmenovatel – komunikaci. Mluvenou i psanou. Všechna moje zaměstnání vyžadovala velkou kreativitu a organizační schopnosti. A pokud to bylo použito ve jménu dobré věci, tak tím lépe.

Představíte prosím našim čtenářům projekty, které snadné dárcovství nabízí?
Kromě networkingu členských organizací má koalice i dvě kampaně určené veřejnosti. První je Závěť pomáhá (www.zavetpomaha.cz), ve které se snažíme popularizovat možnost odkázat ve své závěti část majetku ve prospěch neziskové organizace. Druhá kampaň, k níž jste mohli vidět i spot v televizi, se jmenuje Daruj pravidelně (www.darujpravidelne.cz). Tou zase říkáme, že je skvělé, pokud se člověk třeba na popud nějaké medializované katastrofy rozhodne jednorázově darovat (formou DMS nebo do kasičky na ulici), ale že pro nás neziskové organizace je strašně podstatná třeba i malá, ale především pravidelná neanonymní podpora. Že je pro nás důležité naše dárce znát, moci jim poděkovat a moci s nimi komunikovat.

Eliška

A který z nich je pro vás z hlediska širší veřejnosti stěžejní? 
Myslím, že  velmi zajímavá a důležitá je kampaň Závěť pomáhá. Už jenom kvůli tomu, že jsme toto téma otevřeli v české společnosti jako první.

Jak vnímáte otázku závětí, nesetkáváte se s předsudky vzhledem k tomuto tématu?  
V Čechách je kontroverzní nejen téma sepsání závěti, příp. sepsání závěti v prospěch neziskové organizace, ale vůbec všechno, co souvisí se smrtí. Češi se o smrti bojí mluvit, aby ji nepřivolali, bojí se na ni myslet a bojí umírání vlastního i svých blízkých. Díky tomu ale většina lidí neumírá doma, jak by si přáli, ale v institucích, kde člověk ztratí poslední zbytky důstojnosti. A taky proto propadne ročně 180 miliónů Kč státu po lidech, kteří zemřou bez dědiců a nesepíší závěť. A to jen proto, že si své věci neuspořádali včas a že na smrt nechtěli myslet.

A vy sama máte již otázku závěti vyřešenou? 
Teď to bude znít dost pokrytecky, ale ne. Mně je 34 let, jsem tedy ještě relativně mladá a zdravá. Navíc jsem zatím nenashromáždila žádný majetek, i moje děti by po mně teď zdědily jenom dluhy.

Setkala jste se někdy s nějakou kuriózní situací vzhledem k náplni vašich projektů? 
Jednou se mě kamarádka v hospodě zeptala, kdo je cílovou skupinou naší závěťové kampaně. Nedokázala jsem jí přesně odpovědět, a tak jsme si udělaly bleskový průzkum. Zeptaly jsme se lidí u našeho stolu, jestli někdy přemýšleli o tom, že by sepsali závěť a v případě, že ano, jestli by část majetku neodkázali na dobrou věc. A kluk vedle nás povídá: „Jo, já už mám závěť sepsanou. A všechen svůj majetek jsem odkázal Kapce Naděje.“ Spadla nám čelist a zeptali jsme se, kolik mu je. Bylo mu 23! Dozvěděly jsme se, že je gay a že nechce, aby po něm dědili jeho příbuzní. Od té doby přemýšlíme, že bychom s našimi letáčky obešli pár gay klubů :-)

Kdybyste měla tu moc změnit svět jediným přáním, jaké by to bylo? 
Asi aby lidé svou životní energii napřeli správným směrem. Ne ke konfliktům, ne k boji, ne k touze po moci, ale k lásce k bližním, k pomoci potřebným a ke „kultivaci“ svého životního prostoru. Tím myslím péči o prostředí, ve kterém žijeme v ekologickém slova smyslu, i péči o vztahy a  komunitu, ve které se pohybujeme.

   
13.10.2015 - Rozhovory - autor: Helena Pelikánová

Komentáře:

  1. avatar
    [28] Mickey Mouse [*]

    kobližka — #18 Rikina — #27 Přesto si lze některé věci uspořádat předem. Třeba právě ještě za jasného rozumu domluvit s rodinou co a jak. Nebo si pro sebe ujasnit právě otázku dědictví.

    Nejde jen o majetek, dědí se i dluhy a dříve bylo běžné, že se dědily také myšlenky nebo vzpomínky. Třeba takové deníky, fotoalba, sesbírané recepty, sepsané paměti - dnes třeba i účty na sociálních sítích. Předat svůj duchovní odkaz je často důležitější než peníze. Pro umírající je téměř vždy důležité, jak se na ně bude vzpomínat. Také je důležité vzpomínání - život je nutné nějak pro sebe "okomentovat", uzavřít a vzpomínky předat.

    Znám mnoho lidí, kteří umírali naprosto vpohodě, smíření se svým životem a ani velké bolesti jim nedokázaly ten mír narušit. Jenže to znamená právě mnoho si promyslet ještě za jasného rozumu. V časové tísni, po těžkém úrazu nebo když už je mysl chorobou narušená, to už opravdu nejde důstojnost "dohnat".

    superkarma: 0 14.10.2015, 15:45:51
  2. [27] Rikina [*]

    AmeA — #26 Sml22 Tak nějak.

    Ono žádné "mluvení" nemůže změnit fakt, že tam musíme všichni. Rozebírat to ničemu nepomůže. Ani člověk většinou nemůže ovlivnit, kdy a jak se rozloučí se světem, leda by si to zařídil sám, jinak nevíme dne ani hodiny. A na umírání opravdu nic důstojného není, dokonce ani když člověk sepíše závěť ve prospěch neziskové organizace, tak mu to nic neulehčí. Sml80

    1. na komentář reaguje Mickey Mouse — #28
    superkarma: 1 14.10.2015, 07:01:44
  3. avatar
    [26] AmeA [*]

    Když se narodím, tak i zemřu. Nemám potíž mluvit o smrti, poněvadž jsem smířená s tím co si mám odžít odžiju a až mě má svíčka dohořet stane se Sml49

    Tak záleží na každém z nás, jak se dokáže vyrovnat se vším co nám život přinese a nejsme tak mocní, abychom dokázali změnit nezměnitelné Sml72

    1. na komentář reaguje Rikina — #27
    superkarma: 0 13.10.2015, 22:44:51
  4. avatar
    [25] peetrax [*]

    gerda — #20 právě to "mám tebe"... nejen pro nemocného, ale i pro okolí/rodinu je to strašně vyčerpávající - mám příklady v rodině.

    Mě spíš štve, že se často stane, že člověk v produktivním věku pečuje o své staré rodiče a pak je mu 50+ a když může jít už zase pak do práce, tak o něj není zájem. Třeba i proto, že roky "zabil" tím, že se o někoho naplno staral.

    superkarma: 0 13.10.2015, 20:20:37
  5. avatar
    [24] peetrax [*]

    Mickey Mouse — #16 Myšáku, dnes s tebou souhlasím. Zase se ukazuje, že prastaré uspořádání společnosti - rodiny a komunity - jsou to, na čem všechno stálo. Uprostřed toho se rodil nový člověk, uprostřed toho člověk umíral.

    superkarma: 1 13.10.2015, 20:17:24
  6. avatar
    [23] vladka321 [*]

    Boros — #3Asi tak nějak!!!

    superkarma: 0 13.10.2015, 17:52:00
  7. avatar
    [22] vladka321 [*]

    gerda — #20Moc děkuji, jsi hodná.

    superkarma: 0 13.10.2015, 16:57:20
  8. avatar
    [21] SNÍŽEK [*]

    byla jsem na pohřbu pánovi kterému lékaři řekli pravdu o jeho zdravotním stavu a on vyskočil z okna paneláku a zabil se.

    superkarma: 0 13.10.2015, 16:32:31
  9. avatar
    [20] gerda [*]

    vladka321 — #14tak to je mi velmi líto, že byl postup tolik necitlivý a pomoc nikdo nenabídl. Já jsem naopak dostala nabídku, abych využila psycholožku na onkologii, posílala jsem k ní hlavně nemocnou maminku. Protože ten psycholog je právě kvůli pacientům. Jenomže mama prý "co bych tam dělala? Mám tebe". Sml30 Což bylo od ní pěkné, že jsem podle ní na to stačila sama. Ale možnost opravdu byla. Taky tu máme nemocniční kaplany, kteří přijdou s útěchou za lidmi, kteří o ně projeví zájem. Když je tělo tolik nemocné, že už není naděje, pak nabývá duchovní útěcha daleko vyšší důležitosti. Zdravý člověk si nedovede představit, co se pacientovi honí v hlavě, čeho se bojí. A dědictví? Ještě za dobrého rozumu přepsat movitý i nemovitý majetek na spolehlivé členy rodiny.

    1. na komentář reaguje vladka321 — #22
    2. na komentář reaguje peetrax — #25
    superkarma: 0 13.10.2015, 15:54:21
  10. avatar
    [19] vladka321 [*]

    Mickey Mouse — #16Ano, máte pravdu, že lékaři nezmohou vše. Ale říci pacientovi něco před ostatními na pokoji je podle mě alespoň neetické. Či na chodbě matce, když jí sestra řekla, aby si došla za lékařem na lékařský pokoj. On ji prostě ani nepozval dále a takovouto prognózu jí sdělil na chodbě držíce kliku od pootevřeného pokoje. Jak si potom s takovou zprávou poradit na chodbě, či na pokoji, kde na vás zírají další dvě pacientky? Má se snad dotyčná složit, aby jí vlastně nějaký odborník laskavě zaregistroval? Vždyť je to obrovská bolest, copak si to lékař neuvědomí, copak nechápe, že by měla existovat jistá úroveň, či snad kultura, nebo alespoň místo pro takového sdělení? Kdybych sama nezažila, tak bych ani nevěřila, že v dnešní době ještě takto lékař sdělí velmi důležitou a srdcervoucí prognózu, jak pacientovi, či nadcházejícím pozůstalým!!!

    superkarma: 5 13.10.2015, 15:51:57
  11. avatar
    [18] kobližka [*]

    Mickey Mouse — #15 Proč mě vykáš? Sml80

    Mickey Mouse — #16 A jak se ještě dá na srnrt dívat jinak? Jak může dlouhodobně nemocný člověk,který pomalu neví o světě,říci,co by chtěl a co je pro něj důležité...tohle jsou zase pro mě právě ty řečnické fráze,které nijak nepomůžou.

    1. na komentář reaguje Mickey Mouse — #28
    superkarma: 2 13.10.2015, 15:48:07
  12. avatar
    [17] kobližka [*]

    vladka321 — #14 To máš pravdu.Bohužel v téhle době,kdy se pacientovi říká pravda a mnohdy hodně natvrdo,by taková pomoc byla víc než potřebná Sml22

    superkarma: 0 13.10.2015, 15:42:20
  13. avatar
    [16] Mickey Mouse [*]

    vladka321 — #14 Doktoři nejsou bezcitní, ale nemohou s každým pacientem trávit čas. Jim nezbývá, než spoléhat na rodiny těch umírajících. Především nejbližší rodina nebo přátelé umírajícího potřebují pomoc, protože oni musí tomu umírajícímu pomáhat. Jen rodina může tu důstojnost umírajícímu dát.

    Právě bezradnost těch rodin ukazuje, že se o smrti málo mluví a především se říkají jen fráze, ale neřeší se praktické věci. Jenže si nemyslím, že by to mohl řešit nějaký další (cizí) člověk - i když třeba odborník (lékař duše). V době umírání člověk nejvíce potřebuje svoje blízké.

    chanahd — #13 Jedno to není! Jenže to by s tím ta rodina musela umět žít. Museli by umět s tím umírajícím mluvit. A musel by i ten umírající vědět, jak říct co chce, co je pro něj důležité. Co je vůbec možné a správné od ostatních čekat. Nesměli by se všichni koukat na smrt jen jako na bubáka, před kterým utíkají.

    1. na komentář reaguje kobližka — #18
    2. na komentář reaguje vladka321 — #19
    3. na komentář reaguje peetrax — #24
    superkarma: 1 13.10.2015, 15:08:31
  14. avatar
    [15] Mickey Mouse [*]

    kobližka — #7 To, co jste napsala, právě ukazuje, že to téma vůbec není zbytečné. Okolo smrtelných onemocnění, umírání a uspořádání věcí po smrti je spousta nejasností, pověr a úplně bílých míst. Rozhodně to téma nelze smést takovou zkratkou, jak ve vašem příspěvku.

    Jednak by si člověk sám měl ujasnit, čeho se na umírání bojí, jak by chtěl umírat, a co by chtěl od ostatních. I v nemocnici nebo v domově důchodců se dá umírat přijatelně. Druhak by člověk měl myslet na to, co bude po jeho smrti. Nejen s jeho majetkem. Ale jak se na něj má vzpomínat. Protože podle toho se zase sám musí nějak nastavit, nějak chovat, něco zařídit.

    Bez takového přemýšlení by nebyly žádné nadace, ani Nobelovy ceny nebo Armáda spásy či Domovy Sue Rider. Ale také by nebyla spousta nádherného umění, architektury nebo vynálezů. Lidský život je hrozně krátký - důležité věci je možné vykonat jen tak, že je začnu a předám k dokončení dalším generacím (potomkům, studentům nebo založím společnost/instituci).

    1. na komentář reaguje kobližka — #18
    superkarma: 0 13.10.2015, 14:56:00
  15. avatar
    [14] vladka321 [*]

    kobližka — #7Ano, zažila jsem, že byl řečen ortel lékařů a s tím, že léčba je vyčerpána a je potřeba si zařídit vše potřebné, byla pacientka puštěna domů. Totálně zdecimovaná si sama došla k notáři, do své banky, do zaměstnání, ke své obvodní lékařce a všem sdělila tuto skutečnost a zařizovala vše potřebné. Nikdo jí nepomohl, nikdo neposkytl pomoc duši. Jen rodina jí zůstala. A i ta s touto drsnou skutečností, byla sama v koncích. Za necelý měsíc byl konec a dodnes nechápu toto sdělování pravdy a tento postup.

    Necelý rok nato se takovouto zprávu dozvěděla moje kamarádka o svém 9letém synu. Taktéž byl hošík předán do domácího ošetřování s tím, že mu byla aplikována jakási morfiová trubička do páteřního kanálku a odtud se pomalu droga uvolňovala do těla.

    Takže se smrtí, ortely a totálním nezájmem mám mnoho zkušeností a nejsou vůbec příjemné. Myslím, že pacientům a rodinám s podobnou prognózou by měla být nabídnuta adekvátní pomoc ze stran lékařů duše, poněvadž je to velmi těžké se takto loučit, nevědět a trpí všichni a nikdo neví, jak pomoci, jak z toho ven!

    1. na komentář reaguje Mickey Mouse — #16
    2. na komentář reaguje kobližka — #17
    3. na komentář reaguje gerda — #20
    superkarma: 2 13.10.2015, 14:24:02
  16. avatar
    [13] chanahd [*]

    Nemyslím si, že lidi v mém okolí se bojí o smrti i mluvit. Opravdu to tak není. A umírání blízkých - toho se snad bojí každý. A kdo říká, že ne, tak podle mě kecá.

    Díky tomu ale většina lidí neumírá doma, jak by si přáli, ale v institucích, kde člověk ztratí poslední zbytky důstojnosti.

    Umírání není důstojné. Nikde. Ani doma, ani v nemocnici.Pokud je člověk dlouhodobě nemocný, jen leží, neudrží ani moč, nic, tak co je na tom důstojného? A je fakt jedno, jestli je to doma nebo ne.

    1. na komentář reaguje Mickey Mouse — #16
    superkarma: 0 13.10.2015, 14:17:13
  17. [12] slávenka [*]

    Pentlička — #2dobře jste to Pentličko napsala, i já dávám top.Sml67

    superkarma: 0 13.10.2015, 13:23:52
  18. [11] bobani [*]

    smrt je součástí života a setkávala jsem se s ní i jako součástí svého povolání ...

    superkarma: 0 13.10.2015, 13:05:51
  19. [10] Rikina [*]

    Závěť mohu v klidu pominout. Sml57 Mí předci buď nic nenashromáždili, nebo stihli o všechno přijít, takže nebylo co řešit, a sama jsem na tom velmi podobně. Žádných majetků, které by bylo vhodné odkazovati, po mně nezbude. A těch pár krámů=osobních věcí, o to ať se popere kdo chce, případně rozdám ještě včas, to má hodnotu leda citovou, tím by si stát nijak nepomohl. Sml80

    superkarma: 0 13.10.2015, 12:05:20
  20. avatar
    [9] kobližka [*]

    Pentlička — #8 Aha,díky za vysvětlení.

    superkarma: 0 13.10.2015, 11:57:22
  21. avatar
    [8] Pentlička [*]

    kobližka — #7 Dědí se podle zákona, ale vzdálenější příbuzní už právě nedědí. Mockrát se mi stalo, že se třeba vzdálená sestřenice starala o tetičku, tetička jí slíbila, že jí všecko odkáže, ale nakonec závěť nesepsala, zákonných dědiců nebylo, takže třeba barák plný starožitností nebo půl milionu na vkladní knížce připadlo státu.

    1. na komentář reaguje kobližka — #9
    superkarma: 0 13.10.2015, 11:50:16
  22. avatar
    [7] kobližka [*]

    No,víte,ono mluvit o smrti není zase až tak žádané téma.Ani ve společnosti,ani v rodině.Myslím,že to není záležitostí jenom Čechů,jak je psáno v článku.Ano,umřít doma mezi svými by si asi přál každý,ale je to jenom zbožné přání.Jak může těžce nemocnému člověku s nulovou prognózou uzdravení pomoci doma někdo,kdo k tomu nemá ani prostředky,ani sílu,ani znalosti? Sml80

    Jo,ono je to všechno hezké,co se píše v článku,ale zkusili jste někdy starému člověku říci,že by měl sepsat závěť ? Jak to udělat,aby to nevyznělo vypočítavě Sml80 toť otázka...

    Já nevím,ale nějak nechápu,jak může připadnout státu majetek po někom,kdo nesepsal závěť a měl nějaké příbuzné ? Domnívala jsem se,že i když ta sepsaná není,dědí se podle zákona Sml80

    1. na komentář reaguje Pentlička — #8
    2. na komentář reaguje vladka321 — #14
    3. na komentář reaguje Mickey Mouse — #15
    superkarma: 2 13.10.2015, 11:26:16
  23. [6] kozeluhova [*]

    ano, bojím se, že tím, když o ní budu mluvit,tak jí přivolám

    superkarma: 0 13.10.2015, 10:12:19
  24. avatar
    [5] Léthé [*]

    Pentlička — #2 tak pod to cos napsala bych se podepsala i já. Často s tebou nesouhlasím, ale tentokrát jsi to vystihla na TOP.Sml67

    superkarma: 0 13.10.2015, 10:09:36
  25. [4] Boros [*]

    Víte, co je nejsmutnější- že se o smrti bojí mluit i ti, co ji mají doslova "na jazyku". Přitom člověk vidí, jak by si potřebovali promluvit- semotamo se s tím setkám v práci

    superkarma: 0 13.10.2015, 08:50:33
  26. [3] Boros [*]

    vladka321 — #1 ano ...do hrobu si to nevezmu...

    1. na komentář reaguje vladka321 — #23
    superkarma: 0 13.10.2015, 08:46:37
  27. avatar
    [2] Pentlička [*]

    Nedivím se, že dnešní společnost nechce o smrti mluvit a pokud možno ani na ni myslet. Dnes všude panuje kult mládí a zdraví a to se se smrtí jaksi neslučuje. Také je na vině naše ateistická společnost. Pro většinu lidí je děsivé pomyšlení, že člověk zemře a totálně zanikne. Věřící se mohou utěšovat myšlenkou, že duše je nesmrtelná a po smrti se člověk setká se svými blízkými a bude žít věčně v nebi.

    V práci jsem se setkala s mnoha případy, že lidé svým starým příbuzným nechtěli raději připomínat, aby sepsali závěť, aby se jich nedotkli a pak dědictví připadlo státu.

    1. na komentář reaguje Léthé — #5
    2. na komentář reaguje slávenka — #12
    superkarma: 2 13.10.2015, 08:43:11
  28. avatar
    [1] vladka321 [*]

    "Aby člověk mohl zemřít, musí nejprve žít". Těžká věta, těžké si to přiznat, a dokud jsem se se smrtí nesetkala vyloženě "natur", tak tato věta by mne ani nenapadla. Potom jsem si to uvědomila a dodnes o tom hodně přemýšlím. Je čeho se bát? Není to leckdy vysvobozením? A co ty pozemské statky? Pokud něco nashromáždím, tak jen pro pomoc živým, pro ten pocit prchavého štěstí, pro ten můj pocit solidarity, lásky a daru...

    1. na komentář reaguje Boros — #3
    superkarma: 0 13.10.2015, 00:20:37

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Anketa: Výživa v nemoci
Hledáme čtenářky, které rády čtou knihy
Anketní otázky pro čtenářky, které chtějí testovat Canesten Intim Gel
Anketa: Bolí vás záda?

Náš tip

Doporučujeme