Chystá se vaše dítě po základní škole na učiliště? Možná by vás zajímalo, jak to v současné době na SOU vypadá. Jaká plus a jaká mínus učiliště přinášejí, s jakými problémy se potýkají, jakou budoucnost mají učiliště v naší republice.

O rozhovor jsem požádala paní Ludmilu Poláčkovou, dlouholetou učitelku odborných předmětů na SOU obchodním.

 

Do učilišť se rok od roku hlásí méně a méně dětí. Kde je chyba?

 

„Zaprvé je to všeobecným úbytkem žáků ZŠ. Ten se pochopitelně podepisuje nejen na učilištích, ale i na středních školách. A zadruhé jak rodiče, tak děti dají přednost škole zakončené maturitou.“

 

Takže přibývá dětí, které mají na základní škole prospěch odpovídající požadavkům SOŠ?

 

„To si nemyslím. Vidím to spíše naopak. Rapidně přibývá středních škol, které svoje nároky drží na velmi nízké hranici. Tím vzrůstá šance na maturitu i slabším žákům, kteří by ještě před několika lety zvolili učiliště.“

 

Počet soukromých středních škol má v naší republice skutečně značný nárůst. Otázka však je, zda střední soukromá škola dá dětem více než učiliště. A slůvkem „více“ není myšleno jen maturitní vysvědčení.

Paní Iveta H. z Kladna vybrala pro svého syna soukromou střední podnikatelskou školu, v domnění, že dělá to nejlepší.

 „I když jsme na tom s manželem nebyli finančně až tak dobře, rozhodli jsme se, že synovi zaplatíme soukromou střední školu. Ročně nás to vyšlo na 15 000 Kč. Ale chtěli jsme pro něj to nejlepší a investice do vzdělání mého dítěte se mi zdála investicí dobrou. Bohužel, hned po prvních dvou měsících jsem pocítila první náznaky toho, že asi vše nebude tak dobré, tak dokonalé, jak jsem se domnívala… Vyučování se skládalo ze čtyř, pěti hodin, a několikrát se stalo,že odpadlo úplně. Navíc školné se zvedlo na 25 000 ročně, s čímž jsme nepočítali, ale nejvíc mi vadilo, že synovi znalosti byly téměř nulové. Nabyla jsem pocitu, že v podstatě platíme maturitu a ne vzdělání.“

 

Ludmila Poláčková: „Případ paní Ivety není, bohužel, ojedinělý. Netvrdím, že všechny soukromé školy postupují stejně, ale z osobní zkušenosti vím, že takové případy jsou. Ve finále toho děti z učilišť umí stejně jako maturanti některých  soukromých škol.“

 

Dalším faktem je, že žáci učilišť začínají být znevýhodňováni již na ZŠ. V 8. a 9. třídě se mnohdy zájem učitelů soustředí na děti, které se hlásí na střední školy, a budoucí učni jsou odsunuti kamsi do pozadí.

„Znalosti, které si děti mají přinést ze základních škol, je musíme často učit až my,“ říká Poláčková. „Někdy mám pocit, že žáci učilišť jsou bráni jako okrajová součást naší společnosti.“

 

 

Budoucnost učilišť tedy není zrovna růžová…

„Víte, tady je problém v tom, že učni jsou za svou práci po vyučení finančně ohodnocováni skutečně minimálně. To, co dostávají, je almužna, která nikoho nenaláká. A dalším problémem je praxe. Naše děti se vyučí, jsou myslím dobře připraveni na svou práci, ale bohužel, téměř každý zaměstnavatel vyžaduje praxi alespoň rok, dva. Tím se dostáváme do začarovaného kruhu, který nikam nevede.

Ale otázka financí není jen problémem učňů nebo učilišť,“ pokračuje paní Poláčková. "Je to problém všech škol. Školství samo o sobě je na tom z finančního hlediska špatně, ovšem učiliště jsou na tom nejhůř.

Pokud se nesníží limit žáků ve třídách, mám obavy, že spousta učilišť se za pár let bude zavírat.“

 

 

Kdysi platilo pořekadlo, že dobré řemeslo má zlaté dno. Bohužel v současné době tomu tak rozhodně není. A pokud se situace nezmění, pak nevím, kdo nám za 10 let ušije šaty, vsadí nová okna, vymaluje pokoj nebo opraví střechu…

 
Reklama