Nedávno běžel v televizi seriál Juraje Herze „Černí baroni“.

Všichni na to koukali, moc se bavili.
Sice tam byly nekalé živly, ale hlavně opilí důstojníci, a byla to hlína…
Opravdu to byla taková legrace?

 

Základní omyl je v tom, že na Zelené hoře nikdy Pomocný technický prapor (PTP) nebyl.

Tam sloužili vojáci z I. technického praporu.
Ti nebyli politicky nespolehliví, ale jen zdravotně nezpůsobilí, tedy ti, kteří by v jiné době dostali Modrou knížku.
Takže film i knížka Miroslava Švandrlíka je o nich, nikoliv o černých baronech.

 

Černí baroni měli kategorii Epoliticky nespolehliví – jednalo se osoby, které se dopustily trestných činů podle dekretů prezidenta republiky, osoby dodané do táborů nucených prací, majitelé továren nebo podniků s více než 10 zaměstnanci, vlastníci pozemků nad 20 ha, majitelé velkoobchodů, vlastníci majetku zabaveného po únoru 1948.
Také ovšem manželé a děti lidí, kteří tyto podmínky splňovali.
Dále tam patřili studenti vyloučení z vysokých škol po únoru 1948, sourozenci a děti těch, kdo uprchli do zahraničí a nakonec největší gól – osoby, které SNB pokládá za politicky nespolehlivé z jiných, zde neuvedených důvodů...

 

Máme známého, co u PTP skutečně byl, později byl pro politickou nespolehlivost odsouzen na práci v uranových dolech a jeho manželka uvězněna.
V roce 1968 byli rehabilitováni a vystěhováni – žijí v Kanadě.

Lidi, co prožili tu hrůzu, obvykle o tom nechtějí mluvit. Pokud něco řeknou, tak jen prostými větami.


Pan Novák, doopravdy se tak jmenuje, mi vyprávěl: “Ráno nás probudili po 5. hodině, odvedli na důl, rozdělili podle družstev, vydali nářadí. Když jsme celí bolaví vyfárali, čekali nás poddůstojníci a odvedli do kasáren. Po obědě bylo pořadové cvičení, úklid, politická výchova, povinný zpěv… A tak to šlo den co den. Byli jsme nepřátelé lidu a podle toho s námi zacházeli. Tvrdě jsme pracovali, já v dolech, jiní ve stavebnictví, lomech. Byli s námi kněží, piloti RAF a vojáci ze západních jednotek, šlechtici… Za práci jsme dostávali malé kapesné – tak nám ostatní začali říkat baroni, podle černých výložek i černí baroni. Co se legrácek týče – český člověk se snaží kruté skutečnosti čelit humorem, někdy dosti černým.  Ale vejít do místnosti s rukama v kapsách? To by si netroufl ani vrah. Byli jsme mladí, na těžkou práci jsme si zvykli, později mi to bylo k užitku.“

 

Historik Jiří Bílek ve své knize PTP – o jedné z forem zneužití armády k politické perzekuci uvádí : “Jen za rok 1952 došlo u všech vojenských útvarů PTP k 2 750 lehkým, 518 těžkým a 40 smrtelným úrazům, takže každý 10. voják.

 

Existence PTP byla neudržitelná, proto došlo k jejich zrušení 30. dubna 1954.
Tedy letos je to 50 let.

 

 

 

   
Reklama