„Po městě jezdila černá sanitka, hlavně v podvečer a v noci. Vždycky tě sledovala, když jsi šel pozdě z hřiště nebo ze školní družiny. Kradla děti a odvážela je neznámo kam. Říkalo se, že jezdí sama – bez řidiče.“

Pokud jste tuhle historku někdy slyšela, bylo to nejspíš na školním výletě nebo na táboře. Po večerce, když se zhaslo, se to tak krásně bálo! Dnes už by vám černá sanitka asi strach nenahnala... Možná jste ale slyšela opravdu děsivý příběh, který se zaručeně stal kamarádce vaší kolegyně z práce. Nebylo to nějak takhle?

„Včera jsem se dozvěděla dost příšernou historku. Moje kamarádka byla se svou dvouletou dcerou v obchodním domě IKEA, když náhle spustil poplach a celý objekt byl uzavřen, aby nikdo nesměl ven ani dovnitř. Celá akce vznikla proto, že jedné mamince se ztratila malá blonďatá holčička, která už běhala, maminka ji na chvilku spustila z očí a za okamžik už ji nemohla najít. Holčičku hledali, hledali, až ji našli na pánských záchodcích, lehce oblblou, v chlapečkovském oblečení a s vlásky obarvenými načerno. Díky duchapřítomnosti matky, která tímto způsobem zalarmovala ochranku objektu, se zřejmě únosce polekal a prchl. Jinak by si asi nikdo nevšiml černovlasého chlapečka, když by hledali blonďatou holčičku.“

I dospělí mají své hrůzostrašné příběhy. Folklór není jen záležitostí dávné minulosti – žije i v moderní společnosti v podobě současných pověstí a fám. Vodníky a hejkaly v nich vystřídali úchylní vrazi a únosci dětí, a neodehrávají se na hřbitově nebo v lese, ale v obchodních centrech a na studentských kolejích. Tyto příběhy – badateli nazývané „městské pověsti“ (urban legends) – se s oblibou vyprávějí kdekoli, kde se sejde více lidí pohromadě, ve škole, v zaměstnání, v hospůdce, na dovolené... Ve formě upozornění a varování se občas objevují i v novinách. Skoro vždy jsou podávány jako skutečný zážitek vypravěče, ale ještě častěji jeho známých, členů jeho rodiny, příbuzných kamarádů a podobně. Většina posluchačů věří, že jejich hrdinou je konkrétní osoba z blízkého okolí.

Skutečnost je ale zcela jiná. Historka, která se zaručeně stala kadeřnici přítelkyně vašeho kamaráda, pravděpodobně koluje po celém světě už desítky let, vyšla už v řadě zahraničních sborníků, má svoje odborné označení a zřejmě i pořadové číslo. Rozšíření internetu samozřejmě k rychlosti a snadnosti šíření moderních legend ještě přispělo – o vraždícím stopaři, malém pejskovi odneseném dravým ptákem nebo injekční stříkačce nakažené virem HIV a narafičené na sedačce v kině si vyprávějí lidé nejen po celé Evropě, ale i ve Spojených Státech, Austrálii, Jihoafrické republice nebo Japonsku.

Svého prvního seriózně pojatého sborníku současných pověstí se nedávno dočkala i Česká republika (z něj čerpáme i v tomto článku). Knížku „Černá sanitka a jiné děsivé příběhy" folkloristy a etnologa PhDr. Petra Janečka lze doporučit každému, kdo se zajímá o příběhy a mýty a jejich význam pro vývoj lidské společnosti. Autor totiž nepředkládá jen pouhý seznam nejrozšířenějších městských legend, ale nabízí i psychologicko-sociologické vysvětlení jejich vzniku a zasazení do společenských souvislostí. Napadlo by vás třeba, že historky o nechutných nežádoucích přísadách, nalezených v jídle v restauraci či fast-foodu (krysy, lidské prsty apod.), ve skutečnosti odrážejí znepokojení společnosti nad rozpadem tradičních hodnot? Žena, která zanedbává a odmítá svou odvěkou roli hospodyně, připravující jídlo, je tak odporným nálezem krysy na svém talíři symbolicky „potrestána“.

S nějakou „městskou legendou“ jste se určitě setkala i vy. Napište nám o tom! Ne všechny jsou strašidelné nebo nechutné, některé jsou spíš legrační, jako ta o žárovce v puse nebo o vypravěči televizního Večerníčku, který po (domnělém) zhasnutí kamer k celému národu praví: „Tak už jděte konečně chrápat, haranti, já jdu na pivo!“

Jakou hrůzostrašnou nebo legrační historku jste slyšela povídat?
Víte snad o takové, která je skutečně pravdivá?
Co jste si vyprávěli jako děti u táboráku nebo v noci ve stanu?
Vyhýbáte se asijským restauracím, protože věříte, že v nich místo kuřat připravují kočky a psy?
Věříte na divné pány, rozdávající dětem před školou bonbóny s drogou, aby v nich vypěstovali závislost?
Slyšela jste o tom, že Romové dávají na tobogány na koupalištích žiletky, aby se „bílí“ pořezali?

Na vaše příběhy a názory se těším na známé adrese redakce@zena-in.cz.

Reklama