Vážená redakce a milé ženy-in,

ze své vlastní zkušenosti musím říct, že děti lžou především tehdy, když jsou k tomu okolím doslova donuceny. V mém případě byli kamenem úrazu rodiče, kteří byli velice obětaví a příkladně se mi věnovali, byli ale starší a bohužel i příšerně staromódní. Pro moji maminku byly ideálním oblečením pro mladou dívku tesilky a kvítkovaná blůzička. Moje telecí léta probíhala ještě za "zlatých časů" komunismu, takže sehnat džíny nebo jiné šmrncovní oblečení nebylo vůbec snadné, přesto je všechno ostatní holky měly - jen já ne. Když jsem poukazovala na to, jak chodí oblečené holky ze třídy a jak já, pravila mi, že přece nejsem stádo a že mi to sluší mnohem víc než jim.

Takže se lhalo a podvádělo. Postupem času jsem si vytvořila alternativní šatník, především z kousků půjčených od kamarádek nebo tajně zakoupených za peníze od babičky k narozkám. Problém byl v tom, že mamka odcházela do práce později než já, takže jsem se musela převlékat ráno u kamarádek nebo až ve škole v šatně. Když mi mamka neplánovaně přišla naproti ke škole a divila se, co to mám na sobě, musela jsem si vymyslet, že jsem si svoje věci ušpinila při hodině vaření a že kámoška zrovna náhodou měla s sebou tohle...

Ano, byl to stres, nelhala jsem ráda, ale pořád to bylo lepší než chodit do školy v těch příšerných doma pletených svetříčcích (čepice jsem sundavala hned za rohem, kam už nebylo z našeho okna vidět). Vzala jsem si z toho poučení - moje dcera nosí co chce, i když se mi to taky vždycky nelíbí.

Jana


Milá Jano, díky za příspěvek, opravdu s vámi cítím. Moje zkušenost je té vaší velice podobná... Jen občas zkuste dcerce povyprávět, jak jste to měla těžké, ať ví, co má...
Reklama