…a tak doufám, že nikdy nepřijde taková zima, abych si musela nasadit nějakého kulicha. Mám strašně malou hlavu, a tak v jakékoli čepici vypadám jako chovanec ústavu pro slabomyslné.

Je to zajímavé. Nemám pražádný komplex méněcennosti a nemyslím, že by pohled na mě byl nějak extrémně odpudivý, ovšem jen do chvíle, než bych si zkusila vzít prakticky jakoukoli čepici.

cepiceA to je jedno, jestli je to tahle pěkná, která, jak vidíte, slečně velice sluší...

cepiceNebo třeba tahle, která vypadá velice zajímavě... Ujišťuji vás, že neexistuje model, který by mě dokonale nezohyzdil.

Mám to už od dětství.

Jako malá jsem nosila takovou pletenou věc s tkaničkami a velikým kulichem. To jsem se nemohla bránit.

Byl to celý komplet, který mi babička aktivně upletla, spolu s vestou s kostěnými knoflíky a kalhotami dole do zvonu. Zřejmě to myslela dobře, ale nechápu, proč upletla tuhle soupravu zrovna ze skelné vaty.

Do několika vteřin od chvíle, kdy jsem do modelu byla navlečena, počal mě oděv vytrvale a značně bolestivě ohlodávat na všech místech.

Následkem toho jsem nejen vypadala jako debil, ale také se tak chovala.

Neustále jsem se odrbávala, ošívala, kroutila a sténala. Lidé na maminku pohlíželi se soucitem. Někteří mě pohladili po kulichu. Přála jsem si v té chvíli, aby je kulich také rafnul do ruky, aby viděli, jaké to je ho mít to na sobě.

A pak přišla spása v podobě mého bystrého úsudku a dílem i náhody. Cestou na vycházku ve školce jsem rukávem vesty omylem zavadila o plech u dveří školky.

Objevila jsem dlouhou šňůrku a rukáv byl rázem o centimetr kratší.

Pochopila jsem to znamení, které mi osud nabídl k mému vysvobození. Garantuji vám, že jsem do odpoledního odchodu ze školky pečlivě rozpárala jak kalhoty, tak vestu a samozřejmě i čepici.

Schovaná za dětskou kuchyňkou jsem pilně pracovala.

Učitelka mě našla až těsně před finále. Tvářila jsem se v té změti zelených a žlutých šňůr všude kolem mě velice, ale velice spokojeně. Měla jsem pocit dobře vykonané práce a vítězství. Usmála jsem se na učitelku.

Úsměv neopětovala.

Vyfasovala jsem černý puntík, což mě nijak nezazdilo, neb byl v pořadí asi třicátý pátý. Horší bylo, že ta aktivistka tu vlnu smotala do klubíček a spolu se mnou a s omluvou odevzdala mamince.

„Proč jsi to udělala, Michalko?“
„Protože to kousalo.“
„Babičce to bude líto.“
„Už nemusí, už jsem to rozdělala.“

Mylně jsem se domnívala, že moje maminka mluvila o tom, že babičce bude líto, že mě ty věci kousaly. Svůj omyl jsem vyhodnotila, až když máma dala babičce ty klubka s tím, že ji to mrzí, a jestli se to dá ještě použít. I nedalo.

Pečlivě jsem ty šňůrky rozstříhala v nestřežené chvíli na zhruba centimetrové třásně.

Od té doby jsem byla donucena nosit hodně čepic, a přes to, že jsem v nich nevypadala jinak než Zilvar z chudobince, alespoň mě neohlodávaly.

Na čepice mám averzi i dneska, takže mě do ní nikdo nedostane. A hlavně, i kdyby nekousala, nebyl by na mě esteticky přijatelný pohled.

Ale, vy mi nevěříte, že ne...?

No dobře, je to ovšem na vaše riziko - to vy nebudete v noci spát pronásledováni nočními můrami.

Můj šéf mě jen fotil, a teď chudáček trpí stihomamem... :-)

A tady je důvod...

NAJDI 4 ROZDÍLY :-))

kk

 

LK

LL

 

Reklama