Zuzana si vzala Luďka ze strachu. Vyhrožoval, že když ho opustí, zabije ji. Dalších 18 let žila po boku tyrana, než se rozhodla opustit ho natrvalo. Přečtěte si její příběh.

strach

O Zuzaně se v jejím okolí říká, že je to takové sluníčko. Je usměvavá, milá a laskavá. Působí klidně a vyrovnaně. Když s ní mluvíte, nejspíš by vás ani v nejdivočejších představách nenapadlo, že si v životě prošla peklem a že musela bojovat o holý život. Na vítězství nad vlastním mužem čekala celých 18 let.

Poznali se v roce 1972 v kině, oběma bylo dvacet let. Padli si do oka a začali se scházet. Po necelém roce námluv a dlouhých schůzek, kdy Luděk získal ve vztahu jistotu, se poprvé projevila jeho agresivita. „Už jsme plánovali společné bydlení. Ve většině věcí jsme se shodli, ale v jedné ne. Nevím už přesně, co to bylo. Vymyslel si něco dost nepraktického a trval na tom. Když jsem se mu to snažila rozmluvit, rozčílil se, praštil do stolu a hodil po mně hrnkem s kávou. Nikdo u toho nebyl. Druhý den se mi přišel omluvit a vymalovat zeď, kterou kávou ušpinil. Jenže za pár dnů jsem se dočkala dalších výpadů, většinou ze žárlivosti,“ vypráví Zuzana.

Vždycky pak přišel s prosíkem a sypal si popel na hlavu. A protože v té době už to byla „holka na vdávání“, začala se plánovat svatba. „Už tehdy jsem z něj měla strach. Párkrát mi říkal, že jestli ho nechám, tak… Já jsem mu to věřila. Vzala jsem si ho ze strachu. Na druhou stranu jsem si od svatby slibovala, že když budu jeho, tak nebude mít důvod žárlit a bude stejně fajn, jako byl dřív.“

Nebyl. Po dvou letech manželství přišel první syn, ale i první násilí. Tomáškovi rostly zuby, celou noc plakal a Luděk se nemohl pořádně vyspat do práce. Když ho Zuzana šla ráno vzbudit, aby nezaspal, zbil ji. Večer přinesl kytku, omlouval se a plakal. Ve dnech mezi jednotlivými záchvaty vzteku byl k nezaplacení. Tenhle rituál si víceméně držel celou dobu. Jenže jeho záchvaty byly čím dál častější.

Začal pít a jeho výpady se stupňovaly. Sliboval, že až budou mít další dítě, tak toho nechá. Přišlo další dítě a Luděk se nezměnil. Přišlo ještě jedno. Luděk byl stejný. Co víc, byl ještě horší, a tak se některé domácí hádky proměnily v boj o holý život.

„Spousta lidí si klepe na čelo a spousta žen říká, že kdyby na ni muž vztáhnul ruku, sebrala by se a šla pryč. Ano, dnes bych to asi taky udělala. Dnes jsou domácí násilí i stalking trestný čin. Dnes vás před takovým člověkem zákon uchrání. Ale tehdy byla doba trochu jiná. Co se dělo za zavřenými dveřmi, většinou nikoho nezajímalo. Když byla žena po dvacítce svobodná, bylo to divné. Na rozvedené se dívalo skrze prsty. Na matky samoživitelky ještě víc. Azylové domy pro matky s dětmi neexistovaly, a tak jsem azyl vždy alespoň na pár dnů hledala u přátel a rodiny. Přátelé říkali, že se mám sebrat a požádat o rozvod. Matka tvrdila, že sama s dětmi nevyžiju, že mě ona živit nebude, a že pokud manželství nefunguje, je to stejně moje vina. Místo toho objíždění přátel bych se prý měla věnovat svému muži. Bohužel jsem uvěřila mámě, a tak jsem se pokaždé vrátila, byla jsem na něm závislá i finančně. Ale později svoji výplatu ještě týž den propil,“ líčí Zuzana.

„Ke konečnému kroku jsem se rozhodla, když bylo nejmladší dceři šest let. Začala jsem balit věci. Do toho přišel Luděk. Když jsem mu řekla, že odcházím, praštil mě takovou silou, že jsem upadla a z ucha mi začala téct krev. Ohluchla jsem. V tu chvíli jsem věděla, že už ho nikdy nechci vidět. Nechala jsem všechny věci tam, kde byly, vzala jsem klíče, děti, psa a odjela přes celý okres za tetou. Ta bohudík zrovna měla na návštěvě známého, který zůstal sám na celý rodinný dům (předtím bydlel s bratrem a jeho rodinou) a potřeboval tam ženskou ruku. Vzal nás k sobě. Další den jsem mu dala klíče, adresu a poslední peníze, co mi zbyly, aby nám zajel pro věci.

Už jsem u něj zůstala. Ani jednou na mě nezvýšil hlas, ani jednou se nenapřáhl...“

Reklama