Se svým otcem jsem nikdy nevycházela dobře… Už když jsem byla malá holčička, vybudovala jsem si v sobě jakousi zeď, za kterou ON nesměl.

Nenáviděla jsem, jak křičí na mě, na maminku, na bratra. Bála jsem se toho hlasu, který připomínal dunivý hrom při silné bouři, a vůbec jsem nerozuměla tomu, že mamince nevadí, jak s ní mluví, jak na ni řve, jak s ní jedná…

 

Když jsem dospěla do období puberty, měla jsem v hlavě jasno: otce nenávidím stejně, jako nenávidím, když na mě někdo zvýší hlas.

 

A za tuto nenávist mohu poděkovat jen a jen otci... Proč???

U nás doma, co si pamatuji, se totiž nikdy nic (žádný problém, žádný průšvih) neřešilo v klidu, rozumně. Kdepak. Jakmile na scénu nastoupil náš drahý tatínek, už to lítalo.

 

Přinesla jsem pětku? Seřval mě tak, že jsem se cítila jak ten nejmenší mraveneček na Zemi.
Když bratr rozbil kolo, myslela jsem, že  mi prasknou bubínky, jak otec ječel, jak vyváděl…

A bohužel, ani naše maminka nebyla tohoto otcova šíleného chování ušetřena… Řval na ni za přesolenou večeři, za špatně umytý talíř, za málo oslazenou kávu.

 

Dnes jsem dospělá žena a sama mám dítě. Nechápu, nedokáži pochopit – byť se snažím sebe víc, jak maminka může s mým otcem žít již čtyřicet let???

 

Já se přiznám, že jsem cestu k otci ztratila skutečně již dávno a poté, co mě několikrát seřval i jako dospělou ženu, nemám potřebu se s ním vidět.

Ale co máma???

Ale je mi jí líto, to ano… ale já takovýmto ženám nerozumím. Nechápu, co je vede k tomu, celý život být onucí, se kterou si chlap dělá co ho napadne. Je ošklivé, že toto píši o vlastní mámě, ale cítím to tak.

 

Ach, kolikrát jen maminka plakala. Kolikrát otce prosila, aby na ni nekřičel alespoň na veřejnosti, před námi či před přáteli… Otce však tyto prosby vždy jen dovedly k ještě větší zuřivosti… A ona? Jen mlčky dál a a dál snášela slovní útoky, které z táty lítaly jak zuřivé vosy z úlu.

 

A tak si říkám, že asi není na místě matku litovat. Jistě, je to máma a není mi jedno, že se trápila celý život a trápí dodnes, ale… ona si za to může sama!!!
Co jí bránilo v tom, aby odešla? Nic! Vydělávala dost peněz, byt byl její maminky… čili její rozhodnutí prožít život z otcem bylo dobrovolné.

 

Dnes se lituje, pláče mi do telefonu, jak hrozný život má. A co já s tím??? Mám svých starostí až až. Otce vidět nechci, a vím, že matka jediné, co po mně chce, je lítost. A k této hře já rozhodně nepřistoupím!

 

Schvaluji to, co udělal můj bratr. Již pět let se s rodiči nestýká a má klid.

Otec se k němu nedokázal chovat slušně nikdy a matka ho psychicky vydírala stejně, jako to nyní dělá mně.

A tak brácha přistoupil k radikálnímu řešení. A dobře udělal!

 

Včera jsem volala mamce a telefon zvedl otec. Okamžitě na mě začal řvát, že ani nejsem schopná se u nich zastavit, pomoci mamce s velkým prádlem… opět řval a řval a řval, už jsem po chvíli ani nevnímala, co mi říká.

 

Práskla jsem mu s telefonem a nyní zvažuji, že udělám to samé jako bratr. Zpřetrhám veškeré vztahy.

Pokud totiž budu jen ignorovat otce, pokud bych chtěla JEN otce vymazat ze života, mamka mě bude prosit, bude naříkat, abych se chovala k tátovi hezky, že to s ním jinak nevydrží a že jí pukne srdce... A na tohle já opravdu nemám nervy!!!

 

Máte někdo podobné problémy s rodiči??? Myslíte, že je skutečně dobrým řešením vztahy s rodiči definitivně utnout? Udělal to již někdo z vás???

Předem děkuji za vaše názory.

 

Reklama