Čas od času se v titulcích zpráv mihne případ kněze, který odešel z římskokatolické církve, aby se mohl oženit. Nebo za kterého církev platí alimenty, protože odejít nechce a jako kněz se oženit nemůže. A tehdy se znovu rozpoutá bouřlivá debata o celibátu. Málokdo ovšem ví, jak to s celibátem doopravdy bylo v historii. Odpor proti němu je totiž stejně starý jako sám požadavek na neženatost kněží. Ba co dím, vlastně ještě starší a „tradičnější“...

 

 

 

Manželství je nejpřirozenější stav věcí
Židé, z jejichž víry křesťanství vychází, něco takového jako celibát neznali. Manželství je ve Starém Zákoně vysoce ceněno, je považováno za správný a přirozený stav věcí. Dívka vstupující do manželství samozřejmě má být pannou, ale stará panna už je cosi nepřirozeného a ze své podstaty špatného. Později v judaismu začaly být vyzdvihovány vdovy, které se po smrti manžela už nevdaly a zasvětily svůj život Bohu, i tak se však v žádném případě nejednalo o příkaz.

V Novém Zákoně už se požadavek celibátu objevuje, ovšem nikoliv jako povinnost, ale jako možnost, která je oceňována. „Kdo se ožení se svou snoubenkou, jedná dobře, kdo se neožení, jedná lépe,“ praví Pavel, a to přesto, že většina apoštolů byla ženatých. Raná církev totiž očekávala brzký konec světa, a tak bylo na sňatek hleděno jako na cosi zbytečného, co mohlo člověka zdržovat od Boha. Výzva k opuštění všeho a následování Krista však nikdy nebyla vnímána jako pobídka k rozvodům - ty byly na základě slov samotného Ježíše považovány za špatné. Důraz tak byl kladen na to, aby bylo především manželství církevních představitelů řádné a příkladné. Vdovám se však nedoporučovalo se podruhé vdávat. Posléze (listy Timoteovi a Titovi) se objevil důraz na to, že kandidáti na vyšší církevní úřady nesmějí být ženatí podruhé a jejich manželky měly do manželství vstoupit jako panny. Přitom pro Klementa Alexandrijského (počátek 3. století) převyšovala zdrženlivá vdova pannu, protože přesně věděla, čeho se vzdává. Druhé manželství bývalo od 3. století trestáno ročním pokáním, bylo ovšem uznáno jako platné. Ženy ve službách církve (jáhenky) měly být už od 2. století panny nebo svobodné vdovy.

Začalo to v Niceji
Myšlenka na celibát kněží se začala objevovat především pod vlivem mnichů - asketů z oblasti Sýrie a Egypta. Přesto byl ještě roku 340 na synodě v Gangrech pokárán biskup Eustathius za extrémně nepřátelský postoj vůči tělu a manželství. Za první jednoznačnou formulaci požadavku na pohlavní zdrženlivost kněží byl dlouho považován kánon 33, o kterém se předpokládalo, že byl vyhlášen na synodě v Elviře kolem roku 304, ve skutečnosti však jde o kánon z konce 4. století, který byl ještě s některými dalšími do sbírky přidán. Primát tak patří prvnímu ekumenickému koncilu v Niceji roku 325. Požadována přitom nebyla neženatost, ale zdrženlivý život - tj. svěceni mohli být i ženatí muži, ale měli se zdržet obcování se svými manželkami.

Stejně starý jako požadavek celibátu je však i odpor proti němu - nařízení koncilů nebyla prakticky nikde dodržována, koncily stanovovaly stále tvrdší tresty, kupčilo se s výjimkami, papežové, obzvláště z řad bývalých mnichů, pravidelně požadavky přitvrzovali a trvali na přísné kontrole dodržování zákazů (zazněla dokonce myšlenka inspekcí v ložnicích kněží), světský klér se stejně pravidelně bouřil a odmítal zákaz dodržovat. Přitom ve východní církvi platil zákaz sňatku jen pro již vysvěcené kněze, starší muži mohli být svěceni jako ženatí. Požadavek sexuální zdrženlivosti pro tyto kněze sice čas od času zazněl, nikdy však nebyl prosazen.

Od druhého Lateránu
Ve dvanáctém století proběhlo v západní církvi několik koncilů, na nichž bylo prohlášeno manželství uzavřené knězem za neplatné a byly stanoveny přísné tresty. Definitivní zákaz nejen pohlavního života, ale i sňatku kněží zazněl na druhém lateránském koncilu svolaném papežem Inocencem II. roku 1139. Diskuse tím ovšem v žádném případě neskončila - prakticky na každém dalším koncilu se ozývaly hlasy odpůrců celibátu, někdy dokonce tak hlasitě, že byla diskuse na toto téma zakázána. Celibát byl stále dodržován poměrně sporadicky, kněží žili s konkubínami nebo si ženy i tajně brali, a to i přes přísné tresty. Navíc za patřičnou úplatu bylo možno někdy získat dispens - výjimku. Tato možnost sice byla primárně určena pro konvertity z církví, kde se kněží ženit mohli (např. anglikáni), ale čas od času byla povolena i jiným kněžím. Už v šestnáctém století se přitom ozývalo volání po zrušení celibátu s tím, že je nedostatek kněží - ovšem právě tenkrát se celibát stal jedním ze zásadních protireformačních argumentů. Na II. vatikánském koncilu v letech 1958 - 63 bylo povoleno světit na jáhny již osvědčené ženaté muže, spor o celibát kněží ovšem trvá dodnes.

Buďte čistí!
Za dobu sporu o celibát byla vyjmenována řada důvodů, proč ho dodržovat. Tím zásadním v době vzniku příkazu pohlavní zdrženlivosti byla kultická čistota. Starozákonní kněží - obětníci - museli být, když vstupovali do Chrámu, „čistí“ - to znamenalo, že se museli mimo jiné alespoň několik dní před vstupem do Chrámu zdržet sexu. Křesťané ovšem původně vůbec neměli kněze - slavení Večeře Páně se týkalo všech věřících, a tak požadavek kultické čistoty neexistoval. Už ve druhém století se ovšem začala oddělovat skupina kněží a tenkrát byl ze Starého Zákona přejat i požadavek kultické čistoty. A když se cca ve 4. století začala Večeře Páně - Eucharistie - slavit každodenně, vyplynul z toho požadavek trvalé sexuální zdrženlivosti. Velký vliv měly také ideje zoroastrismu, přefiltrované antickou filosofií. Skrze helénismus pronikla do židovského myšlení, které původně považovalo stvořený svět za dobrý, myšlenka, že dobrý je jenom duch, kdežto tělo je zlé. Tento dualismus vedl až ke zbožštění askeze a odmítání všeho tělesného. Asketický prvek nabýval v křesťanské církvi na významu hlavně s mnišským hnutím, zároveň byl ovšem ve svých extrémních podobách stále považován za kacířský.

Život rovný andělům
Mezi důvody celibátu patřila také společenská prestiž - celibát kněžstvo odděloval od prosté veřejnosti, byl znamením toho, že jsou jaksi lepší, když se pro Boha dokázali vzdát toho, co ostatní lidé považovali za důležité. Obzvláště v době protireformace získal tento motiv na významu - odlišoval kněze římskokatolické církve od ostatních. Především ve středověku pak hrály prim ekonomické důvody - tím, že kněží neměli potomky, se majetek církve netříštil. Důraz na celibát byl ovšem podbarven i snahou o získání moci - zákaz sňatků udržoval kněze v područí církve (o tomto argumentu se mluví především v poslední době). Mezi teologické argumenty pak patří, že by kněží měli sloužit Bohu celým a nerozděleným srdcem (zastáncem této myšlenky byl Jan Pavel II.), žít životem rovným andělům či následovat Krista, který též nežil v manželství. Argument, že celibát je charisma - dar od Boha - používají jak zastánci, tak odpůrci celibátu - ti druzí s poukazem na to, že dar se nedá vynucovat.

Co si o celibátu myslíte Vy? Dokázala byste žít v celibátu? Nebo Vám připadá nepřirozený? Myslíte si, že vede u kněží k jiným sexuálním výstřelkům? Nechala byste si třeba ve věcech manželství poradit od člověka, který nikdy nežil ve vztahu s jiným člověkem? Jste pro zrušení celibátu? Nebo jeho zachování?

Reklama