Reklama

Jen těžko si dokážeme představit to, co zažívají maminky, když se dozví, že jejich potomek je postižený. Pavla patří mezi zmíněné ženy. Její syn měl být naprosto v pořádku, ale nebylo tomu tak. Oporu v rodině nenašla, naopak, otočili se k ní zády. Důvodem bylo její rozhodnutí dát postiženého syna do ústavu.

Pavla se prvního potomka dočkala hned, jak se rozhodla, že je čas na miminko. Byla sice hodně mladá, ale po dítěti moc toužila, stejně jako její partner. Těhotenství proběhlo bez větších komplikací, podle lékařů byl i plod v pořádku. Ve skutečnosti to tak nebylo. „Rodit jsem začala o necelé tři týdny dříve. Bylo mi ale řečeno, že se to stává. Po porodu mi syna ukázali jen na chvilinku. Později mi bylo řečeno, že syn má DS -  Downův syndrom. Nevěřila jsem, nechápala jsem, nevěděla jsem, co dělat. Popravdě to bylo šílené. Neustále jsem si opakovala, že se museli splést, vždyť vše bylo v pohodě. Obviňovala jsem celý svět. Byla jsem plná nenávisti a lítosti. Co teď? Opakovala jsem si stále dokola.“  

Před osudem se utéct nedá. To on si vybírá nás.
Neznámý autor

Zdroj: www.citaty.net

Mladá maminka syna přijala, ač už při prvním pohledu bylo znát, že to není „normální“ miminko. „Byl prostě jiný, ale můj,“ usmívá se při vzpomínce Pavla. Jak šel čas, chlapeček rostl a s ním, bohužel, i zdravotní komplikace. Kromě DS se objevila i těžká epilepsie, zjistila se vada očiček a vývojová porucha. Prognózy lékařů nebyly dobré. Byla mi i nabídnuta možnost dát syna do ústavu. V první chvíli mi to přišlo strašné a nechutné, změnila jsem ale názor.“ Pavla péči o syna nezvládala, bylo to pro ni těžké nejen fyzicky, ale i psychicky. Rozhodla se proto umístit své dítě do ústavu. „Ano, je to sobecké. Říkala jsem si, že stejně časem by tam skončil, nezvládla bych to v jeho dospělosti. Navíc čím dřív se s tímto prostředím sžije, tím lépe. Hlavně, co je nejdůležitější, je tam o něj perfektně postaráno, především odborně, to by ode mě neměl.“ Obhajuje své rozhodnutí Pavla.

rodina

Zdroj fotografií: www.shutterstock.com

„Má rodina byla proti, ale bylo to zbytečné, já byla rozhodnutá. Nikdo z nich mi moc nepomáhal, já jim to za zlé nemám, o to víc nechápu, že oni se se mnou od té doby nebaví. Manžel tedy ano, ale není to jako dřív. Při každé hádce mi to vyčítá. Teď jsem navíc vyslovila, že bych chtěla další dítě. On se k tomu postavil samozřejmě negativně. A má rodina? Jen mi volají, aby mi popřáli k narozeninám. Nenávidí mě. Bolí mě to, svého syna miluju, jezdím za ním, co to jen lze, ale v ústavu je to pro něj lepší, o tom jsem přesvědčená!“ Uzavírá své vyprávění o nepřízni osudu Pavla.  

Čtěte také: