Milá redakce a milé čtenářky,

asi málokdo má k zimním sportům tak rozporuplný vztah jako já. Jako dítě jsem byla vždy poněkud oplácanější, a tudíž jsem neměla vztah k žádným sportů, natož k těm zimním. Děti ze sousedství mi neřekly jinak než „buřtík“ a rodiče mě ke sportu taky nijak zvlášť nevedli. Jen jednou přitáhl táta domů dětské lyžičky, postavil mě v nich na pidi kopeček za domem, já ten kopec odmítla sjet a tím mé lyžování skončilo. Žádný další pokus se k mé škodě nekonal.

Těžce jsem to pocítila v sedmé třídě, když jsme se třídou (tehdy ještě povinně) vyrazili na lyžařský výcvikový kurs. Prosila jsem rodiče o lyže, oni mi odmítali koupit něco, co podle jejich slov nikdy víc nevyužiji, nakonec to vyřešili vypůjčením výbavy od známých. Byla jsem šťastná, budu lyžovat. Ouvej, ouvej. Hned prvním pokusem jsem se nabourala do ohrady pro ovce, tím jsem byla zařazena do posledního družstva a za celý týden jsem nepostoupila ani o píď. Rodiče měli pravdu, jsem k ničemu. Navíc se mi podařilo zničit vypůjčené lyžařské boty. To byl doma mazec.

O dva roky později se situace opakovala, čekal mě kurs v prvním ročníku střední školy. Poučeni, rodiče mi zakoupili vlastní lyže, boty mi jaksi zůstaly od minula. A já byla ještě šťastnější. Jezdila jsem jako o život a šlo mi to mnohem lépe. Dokonce i na sjezdovku mě instruktor pustil. Jakým stylem jsem ji ovšem sjížděla, to tady nebudu popisovat. Zádrhel nastal ve středu, měly se konat závody na běžkách. Organizátoři výcviku pominuli drobnou chybku, totiž tu, že dvě nejslabší družstva (kde jsem samozřejmě byla zařazena i já) měla běžecký výcvik až ve čtvrtek.

Takže jsem stála poprvé v životě na běžkách a měla jsem závodit. Trčela jsem na startu a ne a ne se pohnout. Tělocvikář do mě musel trochu strčit. Pak jsem se posunovala po dráze a nestačila uhýbat spolužákům, předjeli mě snad úplně všichni. Nakonec mě dohonil i tělocvikář se starostlivým výrazem v obličeji. Prý mu spolužáci tvrdili, že Šárka sedí v lese na pařezu a čeká na myslivce. Nebudu to protahovat, diskvalifikovali mě za překročení časového limitu. Totiž – zatímco většina ostatních ujela okruh za dvacet minut, mně to trvalo přes dvě hodiny.

Ale ještě pořád jsem to nevzdávala. O rok později spolužáci zorganizovali výlet na hory, dokonce na stejné místo, kde se konal kurs. Nadšeně jsem se přidala, lyže přece mám a lyžovat umím. Zkrátím to – sjezdovku jsem sjela asi dvakrát a jinak jsem se zabývala činnostmi jako honba za ulítlou lyží někam do temných hvozdů a podobně. Poslední sjezd skončil nárazem a přelomením lyže vejpůl.

A tím také skončily veškeré mé lyžovací pokusy. Na další výcvikový kurs na vysoké škole jsem si pro jistotu sehnala neschopenku, na lyže mě už nikdy nikdo nedostane.

Ovšem – nikdy neříkej nikdy, že. O pár let později jsem poznala svého nynějšího muže. Nadšeného běžkaře. A já celá zblblá si pořídila běžkařské vybavení a vyrazila s ním na podnikovou chatu do Krkonoš. Teprve když jsem běžky nazula, vzpomněla jsem si na školní závody. Bylo pozdě. Nějak jsem si sice rozjela, ale můj styl připomínal Václava Postráneckého z filmu S tebou mě baví svět.

Po rovině to celkem šlo, ale když jsme dojeli k první terénní nerovnosti (protože kopec se tomu tedy říkat nedalo), zadrhla jsem se a odmítala ho sjet. Na běžkách se přece nedá plužit, když nemají pevnou patu, a tudíž se na běžkách nedá jet s kopce. Navíc je kopec do zatáčky, takže ani náhodou. Tečka, konec debaty. [kdo]

Nebyla se mnou řeč. Jeden kolega se dokonce jel podívat za onu zatáčku a obětavě se vrátil mi říct, že je tam pak už rovinka a hezké závěje, takže když spadnu, bude to do měkkého.

No fakt mě uklidnil. Společnými silami jsme mě tehdy nějak dostali dolů a já zjistila, jak je to vlastně bezva, nejen, že se dá jet s kopce, ale navíc to ještě jede samo, že. Zvítězila jsem sama nad sebou. Pár sezón jsem ještě jezdila, ale pak běžky putovaly do sklepa – přišlo první těhotenství, první dítě, druhé těhotenství, druhé dítě, málo sněhu a tak dále.


Teprve loni jsem si (po agitačním proslovu svého kolegy, nadšeného lyžaře a správce místní sjezdovky) uvědomila, že je nejvyšší čas postavit na lyže starší dítko. Přece mu neudělám to, co mí rodiče kdysi mně, totiž nic. Koupili jsme lyže a vyrazili s ním na hory. Šlo mu to celkem dobře a hlavně ho to bavilo. A to mě přimělo pořídit si sjezdovky taky. Čekají, až je letos vytáhnu, abychom mohli vyrazit všichni. Tak mi držte palce, ať zase neskončím někde v ohradě za ohromného řehotu nikoli už mých spolužáků, ale tentokrát mých vlastních dětí.


 

 

 

 

 

 

 


Šája


Milá Šájo, připomínáte mi moji maminku, která lyžování nesnáší, protože je jí pořád zima. Vytrvale s námi jezdila na hory, abychom v zimních sportech nebyly obě kvůli ní pozadu. Chuděrka moje.

 

Dnešní téma, na které nám můžete psát příspěvky, za které vás možná odměníme:
Hurá, zima je tu!

Radujete se také?
Nějaké zajímavé úrazy?

Máte rády zimní sporty?
Mrznou vám končetiny?

Stavíte sněhuláky?
Koulujete se?
Krasobruslíte?

Lyžujete ráda nebo z donucení?
Nesnášíte fronty na vleky?
Oblíbila jste si snowboard?
Zimní sport - grog a punč?

Máte fotografie z vašeho sportování?
Zimní sport - termální lázně?
Napište nám, odměníme Vás. Možná.

redakce@zena-in.cz

Reklama