Také jsem na miminko nepospíchala...
 

Člověk si chtěl trochu užít, zařídit byt a jiné věci, aby miminko přišlo do klidného prostředí. Také to chtělo hlavně čas na hledání partnera, který by vyhovoval i jako otec.

 

Navíc, když jsem viděla spolužačky, které otěhotněly hned po škole, svatbu mít musely a pak bydlely u rodičů ... No nebylo jim co závidět, zvláště když už jsou zase některé rozvedené.

S manželem jsme se vzali po 5leté známosti a řekli si, že to tedy zkusíme. Ale už to bude druhý rok a nic.

 

Po lékařských prohlídkách a konzultacích, píchání hormonů, 2 laparoskopiích a odebrání jednoho neprůchodného vejcovodu čekám za 14 dní na první umělé otěhotnění. Nyní si dokonce píchám hormony sama, a i to se dá. Už nyní vím, že budu muset ležet doma a čekat, zda se to povedlo. A potom rovnou na rizikové těhotenství. A když se to nepovede napoprvé, tak za 3 měsíce znova.

 

Zatím se ničeho nebojím, paní doktorka říká, že jsme s manželem oba zdraví a po IVF je to tutovka - možná i dvojčata.

 

Nejhorší jsou ale lidé okolo nás a nejvíce ty cizí, které člověk jen potká. Jakmile je po svatbě a blíží se mu třicítka, tak mají lidé na starost jen to, aby vyzvídali, kdy budete mít děti a že je to divné v tolika letech je nemít. Mně to tak nepřijde. Mám hodného manžela (toho nejlepšího), který to vše podstupuje se mnou, na miminko se těší a až se to povede - a určitě ano - tak budeme na vše doufám připraveni a budeme ho mít rádi.

...ani dnes nelituji, že jsem nepospíchala.

 

Reklama