Reklama

Čtenářka Kristina se zamyslela nad dnešními příspěvky a shrnula to do zajímavého celku. A její syn zatím jezdí mašinkou v bramboračce.

Dneska jsem jak voyer čekala ůchylně za bukem, kam se tohle zvrhne. Já totiž celý večer přemýšlela, jak se tu rozněžním nad domovinou a městem, které se stalo mým druhým domovem. Jak vám tu pěkně brnknu o kýbl slziček a uzlík nervů a rozněžníme se tu jak staré pany nad kočárkem.
A vono prd. Už jsem se dozvěděla, jakej póvl jsou Moravačky, co za ksindl jsou Pražačky. Mechováci by nejradši oplotili perníkov, aby do té díry nikdo nespadl a perníkáři zase nemůžou pochopit, jak to bylo tenkrát s tím mechem. A to nemluvím o tom, co mezi motoristy koluje o rychnovácích, vyškovácích....
Všude něco. Člověk má sto chutí urvat espézetku, když někam jede, aby nedostal vidlema mezi lopatky od nějakého hrdého rodáka.
V téhle válce, byť jako vojín, je občas člověk rád, že alespoň do jednoho tábora patří. A když jednou zjistí, že nepatří nikam...
Jeli jsme před pár lety k našim na víkend. I stalo se, že jsme nasedli do našeho zánovního auta s poznávací značkou krajského města a vydali se do mé rodné vísky. Letní dusné odpoledne přiválo průtrž mračen a umístilo letitý strom přesně na naši kapotu. No, nepomohl nikdo, ale přišli si to fotit i z horního konce. Ještě jsem zaslechla jednoho z nich do telefonu:“ ....těm hradečákům spadl strom na auto, přijď se podívat...“ Znal mě jako malou holku.
V té době jsem žila ve svém novém domově krátce a ještě jsem se tam necítila úplně doma. A jak vidno...už jsem nebyla místní ani pro mou rodnou ves. 
Byla to lekce. Nechtěla jsem být v žádném táboře téhle nesmyslné potyčky. A je mi proti srsti hodit všechny do jednoho pytle a zatřepat.Nenechám se vytrhnou z žádného domova. Je mi dobře tam, kde jsem vyrůstala, miluji svůj současný domov  a za něj považuji i místo, kde žije má babička, byť je to na Moravě a daleko od nás.
Jsou to pocity, ten hřejivý pocit u srdce a zachvění, co vámi projede, když se blížíte a zpoza kopce vykoukne věž kostela. Jsou to vzpomínky, které moudrý klasik nazval jediným rájem, ze kterého nemůžeme být vyhnáni.
Jsou to naši blízcí, kteří  dělají tu konkrétní adresu, ulici či byt naším domovem.
A sorry, zatímco tu řeším, jestli bych jako náplava neměla platit vyšší poplatky za odpad, že jsem zaneřádila svou přítomností tohle město, tak syn jezdí mašinkou Tomášem v bramboračce. Omluvte mne, volají mne naléhavější věci k řešení.
Kristina
text nebyl redakčně upraven


Děkuji Kristino za váš příspěvek. Mít nadhled je dobrá věc. A důležité je umět si ho udržet stále, za každé příležitosti. Zrovna včera si mne moje žena dobírala. Jel jsem zácpou a přede mnou chlapík s chrudimskou SPZ. Nepřejte si slyšet, jak jsem jeho zmatené a naprosto nepředvídatelné řidičské kousky komentoval.

Moje žena to jen suše komentovala slovy, že ještě před pár lety jsem jezdil jako ten chlapík, co jsem mu nadával.

Jo, zastyděl jsem se. Měla pravdu, žádný učený z nebe nepadá a v Chrudimi ani tři pruhy, ani takový provoz nepozná. Ale stejně mne štvalo, že se chová zmateně, a nemohu předvídat, co v následujícím okamžiku udělá…

A to jsem kluk z Pardubic… Příště budu mít nadhled. Slibuju!

Dnešním tématem dne je: jste tam, kde žijete, „naplaveniny“, nebo starousedlice.

  • Jak jste se přizpůsobila novému prostředí?
  • Dával vám někdo „sežrat“, že jste odjinud?
  • Vadí vám přistěhovalci?

Jedna z vás bude za příspěvek  odměněna třemi výbornými čokoládovými bonboniérami. Klasickou, čokoládovou i kokosovou Tatianou od Figara

coko

Stačí přispět na tento e-mail:

redakce@zena-in.cz

a máte velkou šanci.