Když se žena dozví, že je v „radostném očekávání“, je to většinou ta nejkrásnější věc a požehnání v jejím životě. Jenže co když si miminko někdo moc přeje, ale zároveň ví, že je to špatně, protože se jedná svým způsobem o omyl? Navíc otcem nenarozeného potomka je milenec, který měl být pouhým kamarádem do postele...

Láska bez dětí je lepší než děti bez lásky.
Artur Nils Lundkvist

Přesně tyto pocity momentálně zažívá osmadvacetiletá Jana, která se sice na miminko těší, ale zároveň má velké obavy, co se vlastně bude dít. „Nad tím, že bych měla mít dítě, jsem nějak nepřemýšlela, samozřejmě, že mám ve svém okolí několik kamarádek, které buď dítě už mají, nebo ho čekají, ale že by to mohlo potkat mě, a to ještě v mé momentální situaci, mě ani nenapadlo. Sice žiju aktivním sexuálním životem, ale nemám přítele, jen kamaráda pro volné chvilky, a to se vším všudy,“ vysvětluje Jana a začíná vyprávět události posledních měsíců, které jí obrátily život naruby. „Lukáše jsem potkala asi před pěti měsíci a líbil se mi na první pohled, byl milý, vtipný, vysoký, charismatický, prostě plnil všechny mé představy o budoucím příteli.“

vztah

Jenže, jak to tak bývá, tak ne ve všech pohádkách se koná tzv. happy end. „Vše bylo krásné a já si to užívala plnými doušky. Chodili jsme na večeře, do kina a já se těšila z každé společné chvilky. Po asi dvou týdnech mi něco říkalo, že možná ne vše bude tak, jak si myslím. Lukáš mi přestal brát telefon, z našich dvouhodinových každodenních hovorů bylo maximálně zavolání jednou za tři dny. A viděli jsme se sotva jednou týdně. Nedalo mi to a při naší další schůzce jsem se ho zeptala, o co jde a proč najednou tak otočil.“
Jana čekala asi jinou odpověď, než kterou jí její do té doby pomyslný princ dal. „Nejdřív na mě koukal a mně se najednou v břiše rozlilo takové to divné mrazení, po chvilce se mi podíval do očí a řekl, že měl problémy s manželkou. Pak už nemusel říkat nic a mně bylo vše jasné, nabrnkla jsem si ženáče! Měla jsem pocit, že se musím každou chvilkou snad složit...“ Jana myslela, že tohle je konec, jenže opak byl pravdou.
„Jen utrousil, že je krátce ženatý, jak mu to je líto, že takhle to být nemělo a podobné nesmysly, koho tohle asi teď má zajímat? Držela jsem se, řekla jsem mu, že mu přeju štěstí, a odešla jsem. V autě jsem se rozbrečela, ale snažila jsem se držet, vždyť se jednalo o chvilkovou známost, to, že je ženatý, jsem nemohla vědět, když neměl ani prstýnek.“
Janě se zalily oči slzami, ale nadechla se a vyprávěla dále. „Dalších asi pět dní se nic nedělo, já si vymazala jeho číslo z mobilu, jela jsem si ve starých kolejích a snažila jsem se na něj nemyslet. Občas to bylo těžké, dostal se mi pod kůži i po tak krátké době. Když už jsem začínala být v pořádku, šla jsem s holkama na večeři do naší oblíbené restaurace, a co se nestalo, narazila jsem na něj, bohužel. Seděl v té „mé“ pizzerii se svým kamarádem. Pozdravili jsme se, já měla pocit, že se snad zhroutím, ale tvářila jsem se jakože nic. Jenže pak jeho kamarád přišel, jestli nechceme jít s nimi do baru, a než jsem stačila něco říct, mé tři kamarádky radostně pokývaly hlavami na souhlas.“

Teď už Jana věděla, že tohle dobře dopadnout nemůže, ale stále se snažila sama sebe přesvědčit, že bude neoblomná a nad věcí, jenže…

„Měla jsem pro něj zkrátka slabost, takže ten večer nemohl skončit jinak než tím, že jsme se spolu vyspali. Sex to byl skvělý, ale Lukáš se pak omluvil, že už musí jet, a mně bylo jasné, že by měl doma asi peklo, kdyby přijel až ráno, takže jsem nic nenamítala. Stejně to bylo jednou a naposled, říkala jsem si. Odjel a já se rozbrečela, jak jsem pitomá. Jenže druhý den mi zavolal, jestli se může stavit na kafe.“
Jana se lehce pousměje, ale spíše takovým tím lítostivým úsměvem. „Říkala jsem si, že si to třeba rozmyslel, že si třeba uvědomil, že já jsem ta pravá pro něj, ale bylo to jen samé třeba, prostě jsem byla naivka… Kafe sice proběhlo, ale já byla jakýsi zákusek ke kávě... zase jsme se spolu vyspali. Vlastně jsme si z toho udělali takovou každotýdenní rutinu. Po nějaké době mi Lukáš řekl, že jsem super holka, ale že budeme jen milenci, že svou ženu miluje a nehodlá ji opustit, ale že v sexu není tak skvělá jako já – jak ubohé, ale co, mám být sama, nebo má mít milence?“ Jana si odpověděla, že když už nebudou pár, budou alespoň milenci, a šla do toho, možná stále doufala, že se to třeba jednou prolomí a on s ní začne žít…

„Jednou jsme se opili, skočili na to a jaksi v tom alkoholovém opojení zapomněli na ochranu, a co čert nechtěl, já to ten měsíc nedostala a v tu chvíli mi vše bylo jasné – JSEM V TOM. Při mém „štěstí“ ani žádná jiná možnost být nemohla. Mou teorii mi potvrdily tři testy a následně i gynekolog. To je to nejhorší, co se mi mohlo stát, říkala jsem si, jenže teď o téměř dva měsíce později to vidím jinak.“
Jana si pohladila zatím ještě ploché bříško, nadechla se a vyřkla ortel: „Já si miminko nechám, nějak to zvládnu, nechci na potrat, co kdybych pak už nemohla mít děti? Jenže teď mám hrozné dilema, jestli mám Lukášovi o dítěti říct, nebo se prostě odmlčet a doufat, že se to nedozví. Nic po něm nechci, ale na druhou stranu nechci svému dítěti odepírat otce, vážně nevím, co dělat…“ uzavřela svůj příběh Jana a vyhlížela přitom z okna kavárny, jako by tam měla najít odpověď na svou otázku...

Čtěte také:

Reklama