Tohle dítě mělo být naše třetí. Sice bylo neplánované, ale i tak jsme se těšili. Zdrcující výsledek testu plodové vody nás však rozdělil. Miminko mělo Downův syndrom a já jsem se rozhodla pro umělé přerušení těhotenství. S tím ale manžel nesouhlasil, a když jsem se vrátila z nemocnice, oznámil, že odchází,“ vypráví Alice.

„Strašně mě to vzalo,“ začíná svůj příběh šestatřicetiletá Alice.  „Ve chvíli, kdy mi bylo v životě nejhůř, a potřebovala jsem jeho oporu, tak se na mě „vykašlal“. Prý jsem sobec a nemám úctu k životu. On byl ochotný postižené dítě vychovávat, ale já jsem mu prý nedala šanci. Proto se mnou nechce dál žít.“

down

„Nerozumím tomu. Vždycky jsme si se vším poradili a prošli si zkouškami, které by jen tak někdo neustál. Tenhle statek jsme vybudovali z ruin, několik let žili doslova na staveništi a do toho se nám narodily dvě děti. Všechno jsme zvládli, i když to opravdu nebylo jednoduché a teď máme všechno zahodit?“  

Alice smutně pokračuje: „Sama to všechno neutáhnu, máme dost velké hospodářství, kde je potřeba mužská ruka.“

Postižení dítěte ale byl možná jen zástupný problém a on jen hledal záminku, aby od rodiny odešel. Možná v něm něco hlodalo už dávno, ale neměl odvahu o tom mluvit. Alicin manžel o věcech moc nemluvil, spíš byl muž činu, než aby si sednul a něco řešil. Ani o dítěti vlastně moc nediskutoval, jen nechtěl, aby šla jeho žena na potrat. A její argumenty ho nepřesvědčily.

„Strašně to bolí a najednou ve mně hlodají pochybnosti a cítím se provinile. Je mi ještě hůř než ve chvíli, kdy jsem se měla rozhodnout, jestli těhotenství ukončit,“ svěřuje se žena.

„Kdybych byla bezdětná, tak asi neváhám a dítě si nechám, ale takhle mi to přišlo jako příliš velká oběť. Klidně si mě odsuďte, ale nejsem taková hrdinka, abych k tomu všemu, co mám na starost, byla ještě „uvázaná“ k postiženému dítěti.“

Jenomže pozdě bycha honit.

Všechno je pryč a Alice jen přemýšlí, co s rodinou bude dál.

Reklama