Stáří může přinášet i bezmoc a lidský hyenismus ze strany nejbližších. Přečtěte si skutečný příběh paní Boženy, jejíž vyhlídky na hezké stáří jsou dávno ztracené...

K dnešnímu článku nás inspiroval osud stařenky z Jihlavska, která po celkem náročných životních zkušenostech dožívá se svou mentálně postiženou dcerou v pečovatelském domě. Babičce brzy bude devadesát let a naživu ji drží především starost o dnes již devětapadesátiletou Karolínu trpící od narození Downovým syndromem. Ta je s ní úzce spjata a případné úmrtí maminky ji připraví o jediného člověka, který ji má opravdu rád a dorozumí se s ní. Je totiž navíc hluchoněmá.

 

Dnes na sklonku života může stará žena bilancovat události uběhlých let a vzhledem k situaci, v které se dnes nachází, opravdu není co závidět. Paní Boženka pochází z obyčejné rodiny z malého města a měla sestru, která si o mnoho let později vzala život. Osudové anabáze se začaly rozvíjet uzavřením sňatku, nastěhováním do společného domu s manželem a následovným narozením syna Josefa. Vše bylo v té době v pořádku a brzy bylo na cestě druhé dítě. Jenže o dva roky mladší Pepíkova sestřička se narodila s vrozenou genetickou vadou.

 

Server Medicína říká: Downůw syndrom je nejčastější geneticky podmíněná mentální retardace u člověka, s frekvencí asi 1 na 700 živě narozených dětí. Vedle kognitivních problémů se u pacientů se syndromem vyskytují rozsáhlé neuropatologické změny - je porušen vývoj mozkové kůry, dochází k apoptickému hynutí neuronů kůry, nedojde k normálnímu větvení dendritů, jsou poškozeny synapse atd. Jedinci postižení Downovým syndromem se dnes zpravidla dožívají dospělosti, ale ve čtvrté nebo páté dekádě života se u nich vyvíjejí příznaky podobné Alzheimerově chorobě. Zatím nebylo známo, proč ke kognitivním a buněčným poruchám dochází. S využitím metod molekulové biologie a soudobých technik kultivace kmenových buněk nyní byly nalezeny změny v expresi některých genů, které mohou patologii syndromu do značné míry vysvětlit.

 

To naprosto zásadně ovlivnilo chlapcovo dětství, protože jakožto zdravému a „normálnímu“ dítěti mu rodiče věnovali mnohem méně pozornosti než postižené Karolíně, i když by býval větší zájem také potřeboval. Rodiče odmítli dceru umístit v některém z tehdejších ústavů pro mentálně postižené, což v době tuhého komunismu úřady nevídaly rády. V socialistické společnosti se přece tento druh lidí oficiálně nevyskytoval. Paní Boženka zůstala s dívkou v domácnosti a společně s mužem na ni byli velmi fixovaní.

 

Pro Josefa bylo přehlížení ze strany rodičů traumatizující, v pubertě již docházelo k otevřeným neshodám s rodiči, a jakmile dosáhl plnoletosti, odešel z domu na studia. V domě pár let žili ve třech, ale krátce před svým šedesátým rokem zemřel otec rodiny a Boženě zůstalo na krku dítě, malé hospodářství a vše musela utáhnout z dceřina invalidního důchodu a své podpory od státu.

 

Léta ubíhala a Josef, který s rodinou nikdy styk nepřerušil, se již jako inženýr oženil a zplodil syna a dceru. Společně se svou ženou jezdili do malého města k matce a babičce jako na chalupu. Zatrpklý muž ale nikdy svým rodičům neodpustil a nenávistné postoje jeho ženy k tchyni i Karolíně ještě věc vyostřovaly. Přesto stařenka souhlasila, když Josef navrhl „pro všechny případy“ přepsat na jeho osobu dům. Konflikty a hádky byly poměrně časté a v takové atmosféře probíhaly další roky. Pro paní Boženku již důchodové.

 

Na svůj věk byla stále čilá a dokázala zastat všechny domácí práce, obstarat dceru i zvířata v hospodářství. Byla zvyklá všechno dělat sama, a tak jí to ani nepřišlo zvláštní. Nicméně čas se nedá zastavit a s pokročilým stářím přichází i nemoci a úrazy. Jeden takový zlomový se stal, když si zlomila kyčli v krčku a následovala operace a dlouhodobý pobyt v nemocnici.

 

Josef se v nastalé situaci společně se ženou chopili situace a začali jednat. Karolínu nechali umístit v ústavu pro choromyslné a paní Boženu se pokusili prohlásit také za duševně nemocnou a nezpůsobilou správy majetku. Mezitím stařenku v nemocnici přesvědčili, že jí vnučka pracující v bance zařídí účet, na který si může uložit své celoživotní úspory, a kde budou peníze v bezpečí po dobu její nepřítomnosti v domě. Přístup k účtu samozřejmě nikdy nedostala a o její finanční záležitosti se od té doby stará syn.

 

Po propuštění z nemocnice už bylo vše připraveno tak, že starou paní i s dcerou převezli do pečovatelského domu v malé vesničce na Vysočině. Tam donedávna žila na jednom pokoji s Karolínou a dalšími dvěma nemohoucími ženami. Pro všechny osoby to bylo dost nepříjemné soužití a opatrovatelé se s nimi také nemazlili.

 

V současnosti přesunuli Karolínu na jiný pokoj a prý to prospívá všem. Josef jezdí na návštěvy v době důchodů, aby mohl peníze bezpečně uložit na účet, a pochopitelně předělává nabytý dům dle svých představ. Paní Boženu už domů nikdy nevzal a ona tuší, že se do svého domova nikdy nevrátí. Potěšením jsou jí občasné návštěvy příbuzenstva, ale těch je kvůli vzdálenosti poskrovnu…

 

 

Znáte případ podobného lidského hyenismu ze svého okolí? Je postiženým starým lidem možné nějak pomoc a zajistit důstojné stáří? Mohou si za to sami?

 

Reklama