Již tento čtvrtek nás čeká premiéra nejnovějšího filmu režiséra Kim Kiduka Čas. Co říci k novince? Že přesně zapadá do všeho, co Kim natočil před Časem. Navíc se všude možně můžeme dočíst, že nejvíce společného má s jeho starším filmem 3-iron. To však není tak jasné.

Podobnost je čistě prvoplánovitá – tedy film se odehrává ve městě a jde zde o lásku trochu jinak. Zatímco 3-iron však těžil z tradiční korejské kultury, Čas pracuje se vším, co přinesla do země Amerika. A jako vždy – vše v cyklickém čase.

Kim Kiduk je u nás stále populárnější a neodmyslitelně patří k filmovým festivalům. Z nich se pak dostává do kin, kde pomalu ale jistě také nachází svoje fanoušky. Je to zvláštní, ale nemá jinde ve světě tolik stálých diváků, kteří by viděli tak ucelenou kolekci jeho filmů jako my v Česku.

Jak je to možné? Těžko říct. Možná tím, že jeho hrdinové jsou nějak divní, podobně jako bývají ti čeští? Nebo je to prostě proto, že jeho jazyk je podobný tomu, co jsou naši diváci schopni pojmout? Možná že to není ani jeden z těchto důvodů a možná jsou to všechny dohromady.

Jisté přitom je, že jazyk Kim Kiduka není evropský. Evropská literatura a film jsou totiž zcela lineární. Linearita – následnost, vývoj, pořád vpřed a stále vpřed! Film i literatura. Jenže to Kim Kiduk není. Ten pracuje s časem cyklickým, který je v Evropě označován za mytický. Všechny filmy tohoto korejského režiséra totiž končí přesně tam, kde začínají. Mezi začátkem a koncem se stane mnoho věcí, ale východisko a závěr jsou vždy identické.

Je to specifické vnímání celého světa, které bylo Evropou opuštěno před pěti sty lety. O to více možná okouzluje mýty milující Čechy.

Ve filmu Čas představí Kim Kiduk dvojici lidí, kteří jsou spolu dva roky a on o ni postupně, i přes její žárlivost, ztrácí zájem. Ona, poněkud psychicky nevyrovnaná, se rozhodne, že jedinou správnou cestou je nechat si operativně změnit obličej. V tu chvíli na scénu vstupuje plastický chirurg (můžeme jej však vnímat i jako zástupce všemohoucího božstva ze starých bájí), který splní smrtelnici její přání, i když ji předem varuje, že by se jí to nemuselo vyplatit.

Dál režisér v moderních kulisách rozvíjí příběh plný zkoušek opravdové lásky, který přímo nehorázně míchá s moderními psychologickými poznatky. Čas v jeho případě zhojí rány po operaci, ale nezhojí rány v duších dvou hlavních aktérů.

Stejně jako v pohádkách, i zde hlavní hrdinka žene vše na ostří nože, a i přes nabádání moudrého stařečka (tedy šarmantního chirurga) se nespokojí se spokojeností. Neustále zvyšuje sázky, prohlubuje svoje šílenství a k šílenství dohání i svého milovaného, který se stává pouhou štvanou zvěří.

Ten se pochopitelně nechce jen tak dát a nakonec se sám uchýlí k vyšším instancím, kde hledá radu. V podstatě Kim Kiduk vypráví příběh starý jako samo lidstvo, k tomu jej vypráví naprosto klasicky. Jen jeho prostředky jsou moderní. Zajímavý je i prostor, který příběh dokresluje a určitou mírou klišé jej paradoxně zbavuje banality.

Jde v první řadě o Kavárnu a Sochařský park. V prvním dochází ke konfliktům – můžeme zde vidět evropský aspekt jednání, rychlost a ukvapenost, přemrštěné reakce. Druhý, plný neobyčejných obrazů a záběrů, film prohlubuje a zpomaluje. Zde je místo míru plné bizarních symbolů a fantastických obrazů nakupených vedle sebe; místo magické rovnováhy, na kterém se věci řeší.

K parku se uchylují naděje obou hlavních protagonistů a parku patří i poslední záběr filmu, ve kterém však nelze nalézt nic pozitivního kromě toho, že věci se vlastně nemění a čas plyne vždy a všem stejně.

Soutěžní fotka!!

Reklama