Když začaly biografy a televize, lidé často měli tendenci přikládat hrdinům z pláten vlastnosti postav, které hráli.
Takovému herci s tváří padoucha pak stačilo pár rolí k tomu, aby před ním davy prchaly, odhazovaly peněženky a křečovitě držely ratolesti. Dnes už tak přemýšlí jen opravdu velký naivka, i když ty antipatie vůči záporňákům a platonické lásky k agentům 007 a jiným nám asi přece jen někde v koutku zůstaly.
Mnohý obdivovatel je pak zaskočen, když se dozví, že například takový neohrožený a tvrdý ochránce nebohých Bruce Willis má v civilu hrůzu ze tmy. Taky se bojím tmy, bez lampičky bych se zbláznila, ale nejsem Bruce Willis. A náš statečný hrdina stříbrného plátna není sám. Holt herci jsou v zásadě obyčejní lidé, a kdyby taková Madonna nezpívala, třeba by pracovala jako prodavačka zdravotních pomůcek, když se chudák panicky bojí bakterií a myje se pomalu víc než mýval.

Christině Ricci zase pro změnu nedávejte žádnou pokojovou květinu, pokud nechcete vidět, jak jde velmi rychle do hysterického oblouku. Má z nich totiž panickou hrůzu.

Robbie Williams pro změnu zřejmě nenatočí žádný klip na hřbitově. Strachy z duchů by se mu rozklepal hlas i nohy.

Podáte-li Jennifer Lopez sklenici vody, patrně ji dá napřed někomu ochutnat, protože je celá vyděšená, aby ji někdo náhodou nechtěl otrávit. Tak mě napadá, že musí být asi moc oblíbená, když má důvod si tohle myslet.

Steven Spielberg si nás zase klidně děsí megapříšerami a sám leze po zdi, když vidí malého pavoučka. To jsou paradoxy.

Reklama