Před 14 dny mi umřela máma, minulé úterý byl pohřeb.

Mám ještě bráchu s rodinou. Při úmrtí jsme byli doma všichni nejbližší.

Vyřizovala jsem pohřeb s tátou, brácha musel do práce. Veškerá smuteční oznámení jsem roznesla a zařídila. Ještě před pohřbem jsem víkend strávila s tátou.

Moje drahá dcera existovala v blahé nevědomosti, páč byla mimo dosah mobilů.

Táta chtěl  identifikaci zemřelé, což je podívání do rakve. Nikdy v životě bych něco takového nechtěla, chci si mamču nechat v paměti jinak, ale nemohla jsem ho tam jít samotného. Byla jsem tam.

O víkendu  jsme jeli s tátou na chatu, zoufale uklízel, aby přišel na jiné myšlenky. V úterý jsme zase byli u našich, vyklízet skříně. 

Dneska jsem tátovi s konečnou platností řekla, že mě týden neuvidí, protože jedu pryč. Horečnatě vymýšlel, co bude o víkendu. V sobotu je oddávajícím, takže má na svědomí spoustu svateb, ale neděle je kritická.  

Trochu těžce nesu, že veškerá odpovědnost je na mě, protože brácha s rodinou bydlí rovněž v dosahu. Já ale přeci nemůžu vymazat svůj soukromý život, i když je to atypická situace, jsem bez manžela a naši prostě mojí dceři dělali  rodinu.

Je to zmatený, ale já se prostě placatím mezi smyslem pro povinnost pro tátu a možnost žít svůj život…

catcat


Milá catcat, především upřímnou soustrast.

A k tomu ostatnímu. Zcela jistě ses zachovala správně. Pomohla jsi jak si mohla a teď se dej do kupy ty.

A jak jsi nadepsala svůj mejlík. Čas je opravdu někdy strašně pomalá mrcha, ale je jisté, že čas je také nejlepší lék na některé bolesti. Tak se drž ty i tatínek.

 

Reklama