Reklama

Lenka je po autonehodě od 15 let na mechanickém vozíku. Říká o sobě, že je na 99 % soběstačná. Zabývá se ručními pracemi. Je velmi kreativní, vyrábí korálky a modeluje z fima. A přes svůj handicap chodí se psy do domova důchodců provozovat canisterapii.

„Ano, každou středu docházím k seniorům. Už... já si to nikdy nepamatuju a musím počítat. Šestým rokem, myslím. Vystudovala jsem VŠ Sociální práce, což mi u těch seniorů hodně pomohlo,“ řekla mi Lenka na úvod.

canis

Co je vůbec canisterapie, jak probíhá? Kdo může canisterapii provádět?
Je to léčebné působení na člověka za pomocí kontaktu a aktivit se psem. Autorem tohoto termínu je průkopnice a osvětová pracovnice PhDr. Jiřina Lacinová. Původ slova canisterapie: Canis = latinsky pes a terapie = léčba.
Canisterapii může provádět několik osob.
Canisterapeut je psovod, majitel psa, profesionál/odborník. Podmínkou je vzdělání v oboru zdravotnictví, sociologie, pedagogiky, psychologie, kynologie a dalších oborech působících na klienta. Pracuje s přezkoušeným psem, v rámci své odbornosti. Pracuje samostatně, vyžaduje-li to situace je vhodná spolupráce s dalšími odborníky nebo odpovědnými osobami. Canisterapeut vede psa a odpovědná osoba se stará o klienta. V zásadě platí, že by canisterapeut neměl manipulovat s klientem (např. polohování, prohřívání končetin), pokud nemá vzdělání ve zdravotnickém oboru. Zde je nutná přítomnost fyzioterapeuta, ergoterapeuta apod. Je vázán mlčenlivostí.

Čtěte také:

Canisasistent, to je vyškolený laik. Může vykonávat canisterapii pomocí AAA (aktivity za pomoci psa) metody, za přítomnosti odborníka i AAE (vzdělávání za pomoci psa) a osvětovou činnost. Nikdy nepracuje s osobními a citlivými údaji klienta. Jsou mu poskytnuty pouze základní a nezbytně nutné informace, vše nad rámec pouze s výslovným souhlasem klienta a je vázán mlčenlivostí. Musí pracovat s přezkoušeným psem.

Dobrovolník je osoba bez přezkoušení, kurzu apod. Nemá přezkoušeného psa. Měl by vykonávat pouze osvětovou a informační činnost, nebo dobrovolnickou činnost v rámci chodu organizace poskytující canisterapii.

Canisterapeutický pes je přezkoušený pes. V současné době existuje mnoho organizací, které nabízejí vzdělávání v oblasti canisterapie v podobě kurzů, přednášek apod. Průběh a podoba zkoušek se liší od každé organizace. Základní předpoklady a podmínky pro úspěšné zkoušky jsou však vesměs stejné.

Jak ses ke canisterapii dostala? Máš asistenčního psa, nebo je cvičíš?
Ke canis jsem se dostala právě přes svého psa. Měli jsme stavět dům, a protože jsem srab, chtěla jsem psa obranáře. Skončila jsem u asistenční retrívřice Bely, kterou mi poskytla nadace Pes pomůže. Už když jsem si žádala o psa, chtěla jsem s ním dělat canis. Absolvovala jsem kurz od Anitery, týdenní intenzivní.
Bela původně asistenční byla. Ale dostala jsem ji nedocvičenou. Neměla ucelené povely. A jelikož jsem o tom v té době moc nevěděla, upustila jsem od určitých zásad. Jako je třeba hlazení cizími lidmi, soustředění se jen na mě, apod. Protože mi připadalo logické, že by to bylo v rozporu právě s vykonáváním canisterapie, kdyby se musela neustále soustředit jen na mě. Bela měla být hlavně společník pro psychickou kondici, takže žádné zvláštnosti (otevírání dveří, vyndávání prádla z pračky apod.) neuměla. Umí klasické podávání věcí ze země, aport, základní výcvik.

Jak dlouho trvá výcvik?
Hmm... to je dost ošemetná otázka, pes se připravuje samozrejmě od stěněte. Sleduje se jeho povaha a chovaní, poslušnost. Základní předpoklad pro praktikování canis je základní poslušnost, ochota pracovat s lidmi, jeho schopnost sám se zapojit. Zkrátka psa to musí bavit a nesmí se do ničeho nutit. Takže nejde říct, jak dlouho trvá výcvik. Já dostala Belu, když jí byl rok a půl, takže to štěněcí období neznám. Prostě jsem zkoušela u seniorů, zjišťovala, co a jak, a sledovala ji. Určitě by pes měl být dospělý, ale je dobré sebou brát i štěňata, aby se učila a socializovala. Žádný přesný čas pro výcvik není stanoven, jen minimální věk. Když jezdím na přezkoušení každý rok k Tlapkám, tak tam vidím psy a psovody prvně. Po tom jednom dni, kdy se sleduje práce psa a psovoda, dostanou certifikát na rok.


Co je potřeba ke zkouškám, jak takové zkoušky vypadají?
Canis u nás bohužel ještě není samostatně uznávaná, pouze jako součást rehabilitace, a to ještě jak kde. Takže veškeré řády jsou převzaté ze zahraničí. Mám zkušenosti jen se zmíněnými Tlapkami, ostatní organizace a sdružení to můžou mít jinak. Zkoušky probíhají ve skupinkách, kdy se sledují reakce psa na hluk, větší hlouček lidí, rámus, rozevřený deštník, hození plechovky na zem. Dále si psa třeba odvedou na vodítku, zda je ochotný odejít s někým jiným, než je psovod. Pro polohování se i zkouší nástup na lůžko, a jak se pes cítí a chová. Reakce na drsnější hlazení, případně zatahání či chycení psa. Například, když by klient dostal nějaký záchvat, pes se nesmí ohnat. Dále se zkouší česání, podávání pamlsku, musí být pomalé, pes nesmí chňapat, musí si nechat sáhnout do misky, vzít žrádlo. Je tam toho hodně. Celkově se celý den sleduje pes, jeho chování mezi lidmi a jinými psy, souhra s psovodem, chování psovoda ke psovi. Pes nesmí projevit ani známku agrese.

canis2

Můžou mít CT zkoušky i psi bez PP, např. psi z útulku?
Určitě můžou. PP nehrají roli ani rasa či pohlaví. Nejdůležitější je vždy povaha, a ta základní poslušnost/ovladatelnost. Psi z útulku, pokud je to štěně, nevidím v tom problém. U staršího psa bych byla hodně opatrná. Není známá jeho minulost, čím prošel a čeho se bojí. Pes může být měsíce v klidu a pak při práci s klientem ho něco vyděsí (o čem jsme nevěděli) a máme veliký problém. Záleží na jistotě psovoda, jak moc psa poznal.

Jak vypadá návštěva u klienta, co se tak dělá?
To je různé. Například aktivity za pomoci psů, nebo také tzv. společenská činnost. V praxi to znamená navštěvování klientů, kteří jsou vytrženi z každodenního stereotypu, rozveselení, stimulování (vzpomínky klientů, procházka). Lze praktikovat kdekoliv, zařízení pro seniory, mateřské školky, domácnosti. Tuto službu může vykonávat canisasistent (vyškolený laik) nebo dobrovolník.

Dále pak terapie za pomoci psů, nebo také terapeutická činnost, bohužel zatím nemá canisterapie legislativní zastoupení, ale tato metoda je uznávána odborníky jako součást ucelené rehabilitace.
Lze ji zacílit jako terapii při léčbě konkrétních obtíží/nemoci a na psychickou kondici klienta.
Tuto metodu by měl vždy provádět vyškolený odborník za přítomnosti osoby, která je odpovědná za klienta či pracovníka zařízení (fyzioterapeut, ergoterapeut, psycholog, psychiatr, informovaná zdravotní sestra, lékař apod.)

Také vzdělávání za pomoci psů je dobrá věc. Provozují je buď samotní a vyškolení pedagogové ve školách a vzdělávacích institucích, nebo za přítomnosti canisterapeutického týmu. Lze aplikovat konkrétně na potřeby žáků (s hendikepem, hyperaktivitou, poruchou učení či jinými psychickými poruchami), nebo jako osvětovou činnost a poskytování informací (diskuze, přednášky, workshopy).

V neposlední řadě krizová intervence za pomoci psů. Krizová intervence je dostupná a rychlá kvalifikovaná pomoc občanům.
Při styku se psem se většinou klienti rozpovídají, dokonce i ti, co málo mluví, nebo klienti, kteří běžně s ostatními lidmi nekomunikují. Stalo se nám v zařízení u seniorů: ležící paní začala na psa mluvit, přičemž personál zařízení netušil, že je komunikace schopná, ale mluvila pouze a jen na psa, nás ani ostatního personálu si nevšímala. Takže pes je zde opět jako stimulace a motivace k řeči. Uvolňující účinek u lidí nekomunikujících z různých psychických důvodů.
Při návštěvách, aktivitách a terapiích se psem dochází k používání různých pomůcek a předmětů, jako jsou vodítka, obojky, hračky, pamlsky, deky apod.
Některý pes má rád míček a některý plyšovou hračku - klient si to musí zapamatovat pro příští návštěvu. Zapamatování si jmen jednotlivých psů. Vzpomínka na činnosti při minulé návštěvě.
Třídění předmětů dle oblastí - péče o psa (kartáče, rukavice), odměňování (pamlsky), běžné potřeby (obojky, vodítka, náhubky, oblečky) kosmetika pro psa (šampony apod.). Hledání rozdílů na dvou psech - využijeme přirozených rozdílů (výška, barva, srst, jiné uši, délka ocasu), nebo psi různě vyparádíme.
Hrajeme psí pexeso a popis pejska na něm. Skládáme psí puzzle - klientovi známá fotka (například on s pejskem) rozstříhaná na veliké kusy.
Hledaní psa ve skupině - jeden klient myslí na konkrétního pejska a ostatní se podle otázek snaží zjistit, který to je.

Canisterapie mně osobně přijde jako bezvadný nápad, jak zpestřit lidem v nemocnicích a ústavech den. Vím, že provozovat takové věci je posláním a canisterapii nemůže vykonávat každý člověk ani každý pes.

Pokud vás rozhovor s Lenkou zaujal a chcete se dozvědět víc, zkuste to přímo na Lenčiných webových stránkách.

Čtěte také: