K životu patří nové lásky, přátelství a další vztahy, stejně jako rozchody a rozloučení. Při rozchodu je to vždy jeden z partnerů, který se chce rozejít, a ten druhý se s tím musí chtě nechtě smířit, ačkoliv někdy je možná i rád. Co ale dělat, když partner rozchod odmítá přijmout?

Pokud by mi partner řekl, že se chce rozejít a já měla opačný názor, bylo by samozřejmě hodně těžké smířit se s tím, že už se mnou nechce být. Ale co bych mohla dělat, zvlášť kdyby si našel novou přítelkyni?

Přečtěte si také:

Pak by mi nezbylo nic jiného, než si zvyknout žít bez něj. Ale asi to taky každý neumí, někdo si zvyká hodně dlouho. Třeba pětadvacetiletá Viktorie, bývalá přítelkyně Marka. „Už by si zvyknout mohla, rozešel jsem se s ní před dvěma lety,“ říká rezignovaně Marek. A pak se pustí do vyprávění.

přít

„Chodil jsem s ní něco přes rok, ale ani jsme spolu nebydleli. Nevím, proč se na mě tak upnula, nikdy jsme se spolu nebavili o svatbě ani dalších plánech do budoucna. Scházeli jsme se tak jednou za týden a pak i častěji, ale časem mi začala vadit, byla moc urputná a pořád chtěla něco řešit. Tak jsem se s ní rozešel, připadalo mi nefér scházet se s ní dál, když jsem to nemyslel vážně. A navíc jsem se seznámil s Klárou, s kterou od té doby žiju.

Proč jsi to udělal?

S Viktorkou jsme se seznámili v práci, byla hezká, sympatická, chytrá, nějakou dobu jsem z ní byl trochu vedle, ale jen než jsem ji poznal blíž. A od té doby, co jsem se s ní rozešel, lituju, že jsem s ní kdy ztratil řeč. Podle mě je fakt trochu mimo, to, co dělá, nedělá normální holka. Prostě mě pořád otravuje, i dva roky po rozchodu, a vyčítá mi, že jsem se s ní rozešel. Pořád chce vědět, proč jsem to udělal, proč byla ta špatná...

Nechci se s ní vídat, ale bohužel spolu pořád pracujeme, takže se tomu nevyhnu. Snažím se naše kontakty co nejvíc omezit, řeším s ní jen pracovní věci, když už opravdu musím. Ale i tak cítím, že to není v pohodě. A když se náhodou stane, že spolu někde zůstaneme sami, nebo se potkáme na obědě, hned se se mnou dá do řeči a chce vědět, jak se mám, vzpomíná na minulost, vyptává se... Vždycky ji odbydu nebo jí řeknu, že se s ní o tom bavit nebudu. A pak to začne - vyčte mi, že se mnou ztratila rok života, že si mě chtěla vzít... prostě kecy. Nevím, co tím sleduje. Myslí si, že se k ní vrátím? Je to blázen.

Vážně uvažuju o tom, že si najdu jinou práci, protože se s ní nechci dál potkávat. Kdybychom se nevídali, nemusel bych s ní mluvit, a její telefony bych prostě nebral. Snad se mi to brzy podaří, protože je to fakt otravné.“

Další články v magazínu:

Reklama