Už jako malá holka jsem snila o dráze herečky a zpěvačky a napodobovala jsem jejich role. Často jsem si představovala, že jsem hlavní hrdinkou velkolepého filmu nebo slavnou zpěvačkou, která má okolo sebe spousty fanoušků, rozdává autogramy a u nohou jí leží celý svět.
Postupem času mě více, než zpěv uchvátilo herectví, a tak jsem se do něj vrhla rovnou po hlavě.

Bylo mi asi 12 let, když jsem v ještě tehdejší Československé televizi uslyšela o konkurzu, ve kterém hledali do nově připravovaného filmu pro mládež holku mého věku pro obsazení hlavní role.
A tak jsem stála několikametrovou frontu na hlavní roli, v kterou jsem pevně věřila, tedy přesněji v to, že ji dostanu. Já přeci nemohla být odmítnuta!
Ačkoli jsem předvedla ty nejlepší herecké výkony, bohužel jsem se nedočkala ani vedlejší role, ba ani křoví a ani role té nejprostší, děvečky či pasačky koz…
Když jsem v ruce třímala list papíru, kde bylo napsáno černé na bílém, že jsem v konkurzu neuspěla, chtělo se mi “bulet”. Taky jsem také brečela jako želva...  Vždyť jsem byla ještě dítě a zklamané! Naivně jsem si myslela, že když půjdu na jeden konkurz, tak aspoň nějakou roli dostanu. Bohužel.

Čas plynul a já se pomalu dostávala do let, před kterými snad všichni rodiče zavírají oči a uši. Dál jsem chodila na konkurzy a chtěla se stát hvězdou. Bavilo mě to. Bavilo mě na castingu předvádět herecké výkony, propůjčovat tělo fotografům. Co kdyby si mě nějaký ten “rejža” vybral? Pevně jsem věřila tomu, že jednou tu roli, nějakou, dostanu.
A přeci se na mě aspoň malinko usmálo štěstí. Dostala jsem se aspoň do komparsu.
A tak jsem byla komparsistkou ve slavném filmu, v úspěšném seriálu či známém hudebním klipu. Ale vedlejší či dokonce hlavní roli, tu jsem bohužel nikdy nedostala. Nebyla jsem ta pravá.
A tak jsem tento koníček postupem času pověsila na hřebík.

Mezitím, než jsem to s “herectvím” definitivně zabalila, mě oslovilo psaní.
Od svého dospívání jsem začala skládat básně, psát povídky a pustila jsem se do psaní knih.
Když už jsem se nestala hereckou star, co kdybych se stala literární hvězdou?
A s tou myšlenkou jsem začala žít.
První báseň, kterou jsem složila z nešťastné lásky a kterou jsem mohla považovat za opravdovou báseň, jsem zkusila nabídnout jednomu vydavatelství, které zrovna shánělo básně od “básníků” amatérů neboli začínajících básníků.
A já uspěla. Se svou básní “Beznaděj”. Obdržela jsem smlouvu o dílo a já si konečně začala připadat jako “někdo”. Jako začínající básník.
Vydavatelství slibovalo hory doly. Čekala jsem několik měsíců na vyjití sbírky básní. Ale nic se nedělo. Začala jsem se pídit po svém díle, a tak jsem neustále volala do vydavatelství a psala dopisy, ale marně. Nikdo se mi bohužel neozýval a na uvedené adrese již vydavatel nesídlil. Vzdala jsem to. Byla jsem hloupá mladá holka, která naletěla. Měla jsem smůlu.

Pět let jsem psala knihu, románek pro dívky. Ačkoli jsem jedno zklamání s básničkou měla za sebou, pokusila jsem se uspět znovu. Tentokrát s knihou. Navštívila jsem jedno vydavatelství a své dílo jsem jim zapůjčila, aby zvážili, zda stojí za vydání.
Netrvalo dlouho a já obdržela dopis s hlavičkou vydavatelství, ve kterém jsem zanechala ono dílo k posouzení.
Dychtivě jsem trhala obálku a doufala, nebo spíš jsem byla přesvědčena o tom, že konečně mám štěstí.
Radost vystřídalo zklamání. Mé dílo mi bohužel vraceli s tím, že se tím nehodlá nikdo zabývat, jelikož to nebylo sestylizováno dle jejich požadavku, což jsem ovšem nevěděla.
A tentokrát mě to už odradilo od dalších pokusů prodat svá díla.

Od té doby uplynulo již několik let. Občas napíšu nějaký ten článek do časopisu, ale to je vše.
Nyní dokončuji svou třetí knihu – román pro ženy. Bohužel už však nemám tu odvahu, nabídnout to nějakému vydavateli. A tak si píšu jen tak pro sebe a pro své známé, co si rádi má díla čtou.

Možná tu odvahu někdy seberu – vždyť je to můj sen. :-)

   

                                                                                                                      

 
Reklama