be you

Snažíme se neustále plnit představy a očekávání ostatních a zapomínáme na ty vlastní. Jak z toho ven? Je možné naučit se být sám sebou a nepůsobit na své okolí sobecky a arogantně?

„Už od raného dětství jsem žila život, který si pro mě naplánovala babička s mojí matkou. Měla jsem se vydat v jejich šlépějích a stát se primabalerínou. Tak, jako ony dvě,“ vypráví Alžběta. „Malému dítěti se těžko brání, a tak jsem poslušně docházela šestkrát týdně na hodiny baletu, doma každé ráno a večer cvičila základní pozice a trénovala piruety do úmoru.“

„Vystudovala jsem konzervatoř a můj život se točil pouze a jen okolo tance. Vídala jsem se v rámci studia a tréninků jen se svými spolužačkami, nestíhala chodit na brigády a stala se ze mě vlastně taková introvertní myška, bez přátel a partnera“ vzpomíná Alžběta. „Moje máma a babička vždy na každém představení seděly pyšně v první řadě a zatlačovaly slzičky. Žila jsem jejich život. A já ho ve skrytu duše nenáviděla. Byla jsem tehdy tak nešťastná a ztracená. Ale co bych to byla za dceru, kdybych balet vzdala a šla si cestou, která by mě naplňovala víc?“

„A pak jsem během jednoho tréninku špatně upadla a strávila jsem nějaký čas v nemocnici s přetrhanými vazy. Když si na to teď vzpomenu, bylo to období, kdy jsem nemusela nic, četla jsem si, učila se, dostatečně spala a hlavně, nemyslela na tanec. Taková úleva! Babička s mámou tehdy spřádaly plány, hledaly nejlepší fyzioterapeuty a snažily se mě postavit na nohy co nejdříve.“

„Čas v nemocnici mi dal ale také čas na přemýšlení. Rozhodla jsem se, že už nechci žít život někoho nebo pro někoho, ale chci ho žít pro sebe. Rozhodla jsem se, že ukončím svou začínající baletní kariéru a půjdu cestou, která mě udělá šťastnou.“

„Babička ani moje vlastní matka se mnou po tomto rozhodnutí nepromluvily více jak rok, ale víte co? Já konečně začala být sama sebou, a přestože to nebylo jednoduché období, stálo to za to,“ končí své vyprávění Alžběta.

be you

Také si přečtěte:

Reklama