Reklama

Nedávno jsem vám psala, jak jsem se cítila v kůži módního fotografa. A taky jsem vám slíbila, že napříště si zkusím i druhou roli. Roli modelky. A musím zcela upřímně přiznat své, že čerstvé pocity z téhle akce nejsou nic moc. Momentálně se spíš cítím hůř, než když jsem se procházela v noci temným Šumavským lesem se svojí nyktofobií krátce po přečtení knížky o místních strašidlech. Ale pěkně popořádku.

Ujala jsem se toho se vším všudy. Několik týdnů předem jsem zahájila hubnoucí program. Přesto jsem zůstala modelka XL size. Do ničeho tak drsného, jak mají ve zvyku slečny ze světového modelingu, bych nešla. Vsadila jsem aspoň na mraky zeleniny ze zahrádky a veslovací trenažér, který způsobil, že to, co mi ubylo v pase a na zadku, se přesunulo do ramenou. Mnohem příjemnější výsledky byly ze zkrašlovacích procedur před focením a z návštěvy kadeřnice a vizážistky. Pak přišla hodina H.

Mým fotografem byl Lukáš Šimonek, který mě oslovil s nabídkou focení prostřednictvím facebooku už asi před rokem. Zřejmě jsem se mu líbila. Jsem docela exhibicionista a foťáku se už nebojím tolik jako dřív. Takže jsem šla na domluvenou schůzku se sebevědomým pocitem: „To prostě dám. Na tom není žádná věda.“ Jenže nakonec…

Procházeli jsme se po nábřeží, v ruce jsem držela cestovku s náhradním oblečením, které jsem chtěla zvěčnit. Stylistku jsem proto ze svého týmu vypustila. Stejně bysme se neshodly. :-)  Nenápadně jsem trénovala, jak zastrčit břicho, bohužel jsem na to při samotném focení nějak zapomněla. „No tak jdeme na to?“ prohlásil můj fotograf. „Fajn, jen mě nezabírej z profilu, ten se mi na mně fakt nelíbí, ber to z úhlu, kde nejde vidět, jak velkej nos mám, a snaž se, aby to vypadalo, že mám jenom jednu bradu,“ dávám poslední instrukce a vydávám se pózovat na schodiště.

Moje exhibicionistické já zřejmě vzalo roha a najednou jsem dost nejistá. Krom toho, že celé dvě hodiny přemýšlím, jak se mám vlastně tvářit (obvykle do objektivu vyloudím výraz chovance jistého ústavu), jak mám stát, najednou ani nevím, co s rukama. Mám je mít volně, sebevědomě v bok, ve vlasech? Nejradši bych si s nimi zakryla obličej. Abych se trochu uvolnila, zkouším jen tak mimochodem různé blbůstky, obličeje a pózy pro zasmání. Kupodivu na těchhle fotkách si nejvíc připadám jako já. Mimochodem do článku z nich přikládám (abych si zachovala nějakou důstojnost) jen dvě pro srovnání, zbytek jsou ty, za které se stydím nejmíň.

evaeva

eva

evaeva

Pomalu jsme došli na Vyšehrad a přišel čas na převlečení. Tamní prostředí si o to vysloveně říká. Vytahuju z tašky svůj nejoblíbenější gothic model a skáču s ním do nejtemnějšího rohu, abych nepozorovaně přeměnila své svršky. Upřímně, nejlepší část focení byla asi ta, kdy jsem v tomhle gotickém oblečku a černými křídly na zádech poskakovala kolem rotundy sv. Martina. Stejně pobaveně vypadali i náhodní kolemjdoucí.

Když jsme se po dvou hodinách loučili, odcházela jsem s pocitem, že mě to i bavilo. Lukáš je fajn fotograf a docela příjemný společník, se kterým člověk vážně nemusí být nervózní. Nicméně jsem ze svého výkonu úplně jistá nebyla. Ještě večer jsem dostala pár prvních fotek, které mě v tom jen utvrdily, a sama sobě říkám: „Ty ses teda předvedla. Co mají tyhle výrazy sakra znamenat? Vždyť to umíš líp. Fakt máš dvě brady, velkej nos, mohla  sis líp ohlídat větrem rozcuchané vlasy. Držení těla máš jak starej vágus. A taky bys měla pořádně zhubnout.“ Víte, tomu se říká konfrontace s realitou. :-)

Trochu se mi změnil pohled na modelky. Když už nic jiného, tak musí mít nejen zmáknutý modeling jako takový, ale určitě taky musí mít svoje tělo stoprocentně pod kontrolou. Musí vědět, jaké výrazy dokážou, jaké jim sluší, při které póze vyniknou jejich vnady a co se týče toho pózování, asi musí mít docela dobrou fantazii. Já umím jenom sedět a stát.

Mimochodem, právě mi volala sestra, která pečuje o můj starý foťák a učí se s ním zacházet. Chce, abych jí stála modelem. Ach jo.

lupa