V denním tématu o vizích a předtuchách jsem vám minulý týden slíbila, že se k tématu ještě vrátím s vlastní zkušeností, kam až může zajít taková vize. V mém případě jsem svými sny na sebe uvázala něco, co jsem psychicky nezvládla.

Ne, že by to nefungovalo, to ano, ale já bych brzy asi přestala fungovat, kdybych tuhle cestu nenechala raději bez pravidelné údržby.

Byla jsem ona

Je to zhruba osm let zpátky. Spát jsem šla normálně s pravidelným rituálem – sušenky a mléko. Všechno jako každý večer. Jen ten sen. Bylo to poprvé, co se mi to stalo.

Viděla jsem všechno jakoby svrchu. Třeba takových deset metrů nad zemí.

mMíjela jsem les a pak louku, kde byl stoh. Viděla jsem dřevěnou ohradu a nějaký statek.

Dívala jsem se, jak přijíždí bílé auto. Z něho vystoupilo několik mladých lidí. Mezi nimi byl mladík, na kterého jsem se jakoby pořád zaměřovala.

Měl černé kalhoty a bílou košili. Přišlo mi, jako by šli z nějaké slavnosti, nebo akce, kde měli být slušně oblečení. U stohu byl žebřík. Lezli nahoru a dolů a také pili. Smáli se.

Mě z té výšky pořád jako by přitahoval ten kluk.

Pak jsem se najednou otočila a „letěla“ přes louku dál směrem malému lesíku. Spíš to bylo mlází. Bylo tam šero. A bylo tam bláto. Hodně černé bláto.

A pak jsem ji - se - uviděla.

Ležela na břiše obličejem dolů v tom černém blátě. Měla džíny. Do půl těla měla na sobě igelit. Neviděla jsem jí do obličeje.

Najednou mi bylo hodně smutno. Jako pocit nespravedlnosti a touha po nějakém zadostiučinění. Ale smutno bylo nejsilnější.

Neměla jsem strach. Pak jsem se zase trochu vzdálila a „dívala“ se na ten stoh a na ty lidi. Ten mladík lezl právě dolů a smál se. Hodně pil. S jakousi výčitkou jsem pak nějak zmizela. V tu chvíli jsem se také probudila. Měla jsem dojem, jako by tam byly jenom moje oči. Nic jiného než pohled.

Sen jsem nevnímala jako strašný. Co bylo silné, byl pocit, že ONA tam opravdu leží a že pohled byl její.

Nechápala jsem to.

V tu dobu jsem se přátelila s jedním policistou, kterého náramně zajímalo, co dělám a čím se zabývám. Věděla jsem, že když to budu vyprávět jemu, nebude mě mít za cvoka a navíc ho to určitě bude zajímat.

Opravdu pravil, že je to hodně zajímavé. Víc můj zážitek nekomentoval.

Zhruba o měsíc později ale navečer přijel a hodně se zajímal, jestli bych si vybavila to místo a hlavně ty lidi u stohu. Vybavovala jsem si to přesně, a dokonce jsem mu okolí nakreslila tak, jak jsem ho viděla.

„To je přesný, člověče,“ řekl. „Přesně takhle to tam vypadá. Jen to není statek, je to vepřín.“

„A co je přesný? Hele, vona tam fakt je, viď?“ zeptala jsem se rovnou.

„Představ si, je. Jenže ne v tom lesíku, jak jsi říkala. Ležela poměrně daleko od něj.“

„To je divný, já ji viděla obličejem dolů v tom blátě.“

Byl u mě doma pak ještě několikrát, a dokonce se ptal, jestli jsem tomu mladíkovi viděla do tváře. To jsem ale neviděla, protože jsem se dívala ze shora. Jen jsem mu popsala, co měl na sobě, a že měl delší, tmavé vlasy.

Pak jsem kamaráda policistu asi tak dva měsíce neviděla.

Později přijel a vyprávěl mi, že už toho, kdo to udělal, chytili a hlavně mi přijel říct, že s tím mlázím jsem měla taky pravdu.

„Představ si, že on se tam pro ni vrátil. Řekl později, že ji ukryl do toho lesíka, ale pak se vrátil a odtáhl ji tak, aby ji někdo našel. Měl výčitky svědomí.“

Bylo mi z toho zima.

„Kdybych Ti, řekněme velmi soukromně, někdy dovezl nějaké věci, byla bys schopná mi říct něco o tom, kdo je vlastnil? Hlavně by mě zajímalo, kde ten člověk je...“ ptal se pár týdnů na to.

„Můžu to zkusit.“

Zkusila jsem.

Bylo to ale nad mé síly. Fungovalo to, ale ne nadlouho. Prožívala jsem tehdy strašné chvíle. Doslova mě některé věci bolely. Klepal se mi obraz a často jsem měla hrozné pocity strachu i beznaděje – to u těch, kteří si sáhli na život sami.

Velice rychle jsem toho nechala.

Být „mluvčí obětí“ opravdu nemohu. Nemám na to psychicky. I když vím, že by to třeba pomohlo. Mám taky děti a s tímhle bych se zbláznila vážně obratem.

Tuhle cestu svého nevědomí jsem tedy nechala ladem.

Jen ještě tahle žena mě zajímá

Jednoho snu se ale nemůžu zbavit.

kVidím dívku asi tak 25 let, možná starší. Jde směrem k poli, za kterým je vesnice.

Jde přes takové veliké kameny v trávě, něco jako zbytek skály, ale kameny jsou zaoblené.

Je převlečená jako na karneval nebo divadlo. Má blond vlasy a culíky.

Nahnědlou sukni a podkolenky. Jako by měla hrát třeba žačku, nebo Pipi Punčochatou.

Pak je jakýsi střih a vidím její nohy vyčnívat za jedním z kamenů. Je bosa.

V ten moment jsem ze snu utekla. Věděla jsem, že ji mohu vidět, ale já nechtěla.

Dodnes mám ten sen v paměti. Nevím, kdo to byl a kde to bylo. Vím jen, že se jí něco zlého stalo. Vím, že tam byl ještě někdo s ní.

Nevím o žádném případu, kdy by se našlo tělo mladé ženy v kostýmku na karneval, nebo něco takového. Kdybych se to dozvěděla, asi by mi to pomohlo. Ale taky to vůbec nemuselo být tady. Mluvit jsem ji neslyšela.

Tyhle sny mám dnes jen výjimečně a raději je vytěsňuji.

Tenhle ale nějak nejde.

Reklama