Pro někoho ideálem to, pro druhého ono, nejvíce z nás se ale zřejmě shodne na tom, že něco mezi: Byt je třeba udržovat, ale je určen k bydlení, ne na výstavu.

Znám domácnosti, kde mám problém dát si kafe…

Některé ženy jsou posedlé pořádkem a čistotou, někdy i na úkor téměř vlastního zdraví. Nedokážou „jen tak“ sedět, pokud nemají své obydlí uklizené „ťip ťop“, a nedokážou si užít vůbec nic, resp. jakýkoliv relax či zábavu. Už, už je to táhne ke smetáku. Z posledních sil „šúrují“ a srovnávají knížky či oblečení „do komínků“.

pokoj

Někdy dojde ke změně hodnot, když se objeví děti

Znáte pořekadlo: Nepořádek v bytě, šťastné dítě? Tedy nepořádek jinak, vulgárněji od „b“, aby se to lépe rýmovalo. :-) Nedávno jsem ho slyšela od snachy. Něco na tom je – málokteré batole totiž pořádek ocení,a neznám dítě, které by rádo uklízelo. Syn i snacha dbají na čistotu, mají rádi okolo hezké prostředí, ale nijak to nepřehánějí – hračky jsou všude a nábytek praktický, který se dá snadno udržovat. No a co? Máme potomka!

Domácnost mých druhých, zatím bezdětných „mladých“, je jiná: kvalitní kusy nábytku, vše dokonalé jako z katalogu a jíst by se dalo z podlahy… Svou snachu i syna obdivuji, o byt dbají rukou společnou, mají vkus, ale obávám se, co budou dělat, až přijdou děti, které jejich nadšení z dokonale oku lahodícího bytu sdílet nebudou. Mně se u nich moc líbí a jsem tam ráda, kochám se... ale běda, když jdeme jíst! To mám pořádný strach, aby neumatlala stůl (masiv, každá skvrna je vidět) a vzpomínám na ten svůj z IKEA, který sice dřevěný není, ale dá se z něj odstranit jakákoliv skvrna. Čekám, zda se jejich perfekcionismus změní, až přijdou děti: Přizpůsobí se oni jim, nebo děti rodičům? Možné je obojí.

Někdy musíme v životě razantně „přešaltrovat“ své zvyky

Moje spolužačka vyrůstala v hodně zabydleném bytě s matkou a bratrem. Znáte to, takové ty přecpané byty intelektuálů, kde se prach rozhodně denně utírat nedá. Pak se vdala za muže, který vyrůstal jen s otcem, a možná i díky tomu lpí na dokonalém pořádku a sterilní čistotě. Spolužačka se rychle musela přizpůsobit. Vyplatilo se jí to, její pracovně hyperaktivní manžel jí zajistil spokojený život v luxusním bytě a dnes i domě a komfortní chalupě. Nikdy nemusela být zaměstnaná, což jí plně vyhovovalo. Jen – musela denně pořádně uklízet. Jejich potomci se doma ale evidentně cítili šťastní – prostě na to byli zvyklí.

Každý má své ulítlosti

Já například nesnáším špinavou kuchyňskou linku a koupelnu s wc. Ovšem nějaká ta vrstvička prachu mě nedokáže rozhodit. Svých pracholapů se asi nikdy úplně nevzdám, přestože jsem díky rekonstrukci žila bez nich, aniž by mi chyběly, skoro rok. Někdo zas nesnese rozházené věci – má fobii z toho, že nic nenajde, a druhý, většinou to bývají muži, zakazují důsledně svým partnerkám, aby jim sahaly na jejich psací stůl. Například můj exmanžel. Když se ovšem po rozvodu odštěhoval k ovdovělému tchánovi, rychle změnil nároky na pořádek a dle slov mých synů se z něj stal pedant.

Můj tchán byl totiž výtvarník a opravdu šílený nepořádník: Měly byste vidět jeho ateliér... Podobně laděným umělcem je i můj otec, i když ve sféře hudební. Pohled pouze pro nejotrlejší povahy.

A jak to máte vy?

Jste dokonalá hospodyňka, nebo úklid příliš neřešíte? Co váš partner? Sdílí s vámi stejné priority stran vzhledu i údržby bytu?

Uklízíte z potřeby, protože byste nebyla v nepořádku šťastná, nebo jen kvůli tomu, že by se to „mělo“, a někdy dokonce jen před příchodem návštěvy? Shodnete se na pojetí pořádku s partnerem?

Já zastávám názor, že nejlepší je nic nepřehánět – ani nepořádek, ani úklid, ale současně uznávám, že každý má jiné priority. Nejdůležitější je, abyste se doma cítily dobře, stejně jako vaši hosté!

Reklama