Každá žena má mnoho tváří. Umíme být rozkošně roztomilé, zatraceně sexy, ale také pěkně hysterické. Ač se říká, že tato vlastnost je více než protivná, může nám hrát i do karet. To dokazují příběhy tří žen, které se jakožto hysterky seznámily se svými protějšky.

hysterka

Zdroj fotografií: www.shutterstock.com

Karolína, 36 let

„Bylo to klasické ženské ráno. Absolutně jsem nestíhala, ač jsem vstávala s velkým předstihem. Měla jsem ráno prezentaci, takže jsem musela pospíchat. Obula jsem si své oblíbené (ne zcela levné) lodičky a vyběhla. A co se nestalo? Šlápla jsem do velkého psího exkrementu. Popadl mě samozřejmě neuvěřitelný vztek. Začala jsem řvát na opodál stojícího muže, který venčil psa. Byla jsem běsná, křičela jsem snad přes celé sídliště. On jen stál, koukal mi na nohy a usmíval se. To mě vytočilo ještě víc. Když už jsem měla pocit zadostiučinění, zaběhla jsem do baráku, přezula se a utíkala do práce. On i se svým psem následoval mé tempo. Po chvilce jsem to nevydržela, otočila se a začala opět s hlasitým monologem, jestli toho ještě nemá dost. Přistoupil, řekl mi, že po svém psu uklízí a jako důkaz mi ukázal kapsu plnou sáčků pro tyto potřeby. Styděla jsem se. Cítila jsem, jak rudnu ve tváři. Musel si myslet, že jsem neskutečná hysterka. Raději jsem se otočila a pokračovala v chůzi. On mě doběhl a dal mi do ruky svou vizitku, ať se mu ozvu, že mu dlužím omluvu. Za pár dní jsme šli na večeři a od toho večera jíme už jen spolu. Já, on a jeho pes.“

Nenechte si ujít:

Tereza, 34 let

„Není nic horšího, než v horkém dni trávit dlouhé hodiny v autě. Už se mi blížil konec všeho zařizování a já se těšila domů. Koukám na silnici a periferně jsem si všimla zvláštního pohybu po mé levé ruce. Zaostřila jsem a bylo zle. Ze stropu se mi spustil pavouk. Má noční můra, největší pohroma, co může být. Okamžitě jsem zajela ke krajnici, vyskočila z auta a začala křičet. Ječící zmatená ženská, která běhá kolem auta, mává rukama, pohled za všechny peníze. Z ničeho nic za mnou zastavilo auto, vylezl muž a běžel ke mně. Ptal se, co se stalo. Byla jsem schopná jen vykoktat slovo pavouk. Jeho vyděšený výraz se změnil v mírný, později v široký úsměv. Pavouka vyhodil, po asi deseti minutách mě uklidnil a pozval na kávu. O rok později přišla žádost o ruku.“

Linda, 29 let

„Ženská za volant nepatří“, přesně tuto hlášku jsem coby aktivní řidička nesnášela a je tomu tak doposud. Byla jsem přesvědčená, že bych strčila do kapsy kdejakého muže. Jela jsem nakoupit do blízkého obchoďáku, když najednou rána. Měla jsem pár týdnů nové auto, takže jsem byla pekelně naštvaná. Sice to nebylo nic hrozného, ale i tak. Vylezla jsem z auta a začala na dotyčného zbrojit. On zkoušel něco říkat, ale já ho ke slovu nepustila. Se slovy, že když už si vozí zadek (to jsem řekla vulgárněji) v luxusním autě, tak by mohl znát přednost zleva, jsem ukončila debatu. Zavolala otci, který je policajt. Dotyčnému jsem samozřejmě hrozila vysoce postaveným tatínkem. Otec přijel během chvilky. Po celou tu dobu se mi druhý účastník nehody snažil něco sdělit. Já vždy vyštěkla, že se s ním odmítám bavit. Překvapivě to akceptoval. Když otec přijel, hned jsem na něj spustila, ať se podívá na toho vola, který neumí dávat přednost zleva a rozbrečela se nad pošramocenými plechy. Táta mi vysvětlil, že přednost se nedává zleva, ale zprava, tudíž to je moje chyba. Snažila jsem se ho přesvědčit tím, že si to plete. V tom se do debaty vmísil on. Prý se mi to snažil vysvětlit. Táta se mu omluvil, já se cítila trapně. On to přijal celkem dobře. Když bylo vše sepsané, podal si ruku s otcem a odjel. Za pár dní mi přišla textovka s pozváním na večeři, v podpisu stálo: Ten co nedává přednost zleva.“

Čtěte také:

Reklama