Máme tu další příběh, který stojí za přečtení. Poslala nám ho naše čtenářka s nickem Ahoi a my jí za něj děkujeme.

Dobrý den, následující příběh mi vyprávěl můj starší bratr. Sama jsem znala jen konec. Když mi byly 3 roky, poprvé mně naši vzali do lesa na houby a borůvky. Byla jsem prý nadšená, chtěla jsem jezdit pořád. Mí dva starší bratři, kteří mě měli denně na hlídání, si semnou jednou hráli u nás na zahradě. Je to vcelku veliká zahrada, kolem celého domu. Bývala plná růží, pamatuji na šeřík, slunečnice, spoustu zeleniny...

Nejtarší bratr tenkrát vymyslel nějakou hru, vyřezal ze dřevěných špalíčků sošky a poschovával je do různých koutů zahrady.. Do kůlny, za strom, mezi keříky... a tak jsme se pustili do hledání. Teď bych ráda změnila pohled osoby - můj bratr, čekající na nás ve stínu ořešáku to popisoval takto: "Slyšel jsem, jak křičíš jééé borůvky a přiběhlas s úplně modrou pusou." Bratr se ptal, jaký borůvky, přece na zahradě žádný nemáme. Tahala jsem ho za ruku za sebou, že si musí dát taky... když jsem ho dovlekla ke keři se syté modrými bobulemi, bylo všechno jasné. Nacpala jsem se mahonem :-)

A tak jsme jeli na výplach žaludku, kde místní lékaři nevěděli, o jakou rostlinku se to vůbec jedná a volali kvůli mě až do fakultní nemocnice Praha.

Zajímavý zážitek přidala čtenářka

Ahoi

Pozn. red.: text nebyl redakčně upraven.

Vida, tentokrát žaludeční karambol. Díky za další pohled na dnešní téma.

Máte také nějakou vzpomínku na dětský karambol? Pochlubte se, co jste jako děti tropily? Odnesly jste si ze svých karambolů nějaké následky, nebo zůstaly naštěstí jen ve vašich vzpomínkách?

Napište nám na: redakce@zena-in.cz

Soutěž: sterilní čtverečky

 

Reklama