Za devatero mosty a devatero kolejemi sa nacházelo Pražské Hlavní nádraží. Ano, i takto by mohl začít popis mého zážitku, kdyby byl ovšem pohádkou...píše o své zážitku naše čtenářka s nickem Wiki. Posudte, nakolik byl její příběh pohádkový.

A on možná byl. Minimálně v něm vystupuje jeden skoroanděl a jeden možná pohádkář. Však poslouchejte.

Nastoupila jsem do vlaku, pohodlně se usadila v prázdném kupé a netrpělivě očekávala zvuk píšťalky.

Chodbičkou zazněly kroky. Odvrátila jsem hlavu od okna; dveře právě míjelo podivné individuum - holá hlava, tetování - a já zadoufala, že nebude chtít přisednout zrovna ke mně. Prosvištělo kolem, než jsem však stačila vydechnout úlevou, stálo ve vstupu mého dočasného království, chvilku přešlapovalo a pak  si sedlo.

„Slečno, prosím vás, mně ukradli před třemi hodinami bundu, jsem bez peněz, bez dokladů  a potřeboval bych se dostat do Ústí. Zkouším to už dlouho, ale nedaří se. Neměla by jste nějaké peníze? Všechno vrátím, pošlu vám to pak na účet.”

Zatvářila jsem se patřičně otráveně, vždyť podobných historek jsem slyšela už desítky. Na jazyk  mi už už vplouvala peprná odpověď, když jsem se zarazila. K mému překvapení se chlapíkovi začala klepat brada a vhrkly mu slzy do očí. A ve mně se začalo prát mé horší a lepší, nebo možná spíš tvrdší a měkčí já.

„Kecá!”

„Nekecá, vždyť se na něj podívej, skoro brečí, to by nezahrál.”

„Takových jsou přece mraky! A taky nevypadá  zrovna důvěryhodně.”

„To se ale přece může stát každému. Vzpomínáš tehdy  před lety? Ostrava, pátek pozdě večer, peněženka zaklapnutá na kolejích v pokoji, kam ses mohla dostat nejdřív v pondělí. Taky už jsi přemýšlela, koho budeš prosit a bylo ti jasné, že se ti každý jen vysměje. A kdo ví, jak by to dopadlo, kdybys náhodou nepotkala Andreu ze základky.”

„No jo, ale máš posledních pár kaček a v mailu zprávu,  že se zase zpozdí výplata.”

Asi už tušíte, že nakonec vyhrálo mé naivní já. Vytáhla jsem z peněženky padesátku a podala mu ji s přáním štěstí při shánění zbytku. Rozzářil se jak měsíček a řekl si o číslo účtu, kam peníze má vrátit. Mávla jsem nad tím rukou.

Jsem asi blázen, já vím, ale skutečně si myslím, že takhle zoufalý a nešťastný výraz by opravdu nezahrál. A pokud ano, zasloužil si to pade za svůj herecký výkon.

A morální poučení na závěr? To se nekoná. Jen mne na jednu stranu mrzí, že žijeme ve světě, kde člověk nemůže druhému podat pomocnou ruku bez úvah, jestli nenaletí podvodníkovi. A že pokud se náhodou octneme na “druhé straně” v zoufalé situaci, setkáme se převážně s odmítavým postojem. Vždyť takových jsou přece stovky. A na stranu druhou... pokud by jste potkali tetované holohlavé individuum, které nutně musí do Ústí, nenaleťte jako já.

Wiki

Milá Wiki, podobný případ se mi také stal, a paní, která prosila o peníze, jsem určitě nějakou korunu dala, ale stalo se to i mně samotné. Buď jsem ztratila peněženku, nebo mi ji někdo ukradl, už si nepamatuji, ale neměla jsem peníze na vlak. Potřebovala jsem jen pár korun a na nádraží jsem potkala člověka, kterého jsem znala od vidění a se slzami v očích a s pocitem trapnosti ho požádala o půjčku. Peníze mi dal, a vrátit je nechtěl. Takže vím, jaké to může být

Text nebyl redakčně upraven

Reklama