Poslední teplé dny přímo vybízejí k tomu, abychom dohnali to, co jsme nestihli. Tak jsme se zachovali i my a vyrazili na chatu spojit příjemné s užitečným - ještě pofackovat resty z prázdnin a opéci buřty nad pravým ohněm - pravda z elektrické trouby to jaksi nemá tu správnou patinu.

Sobota proběhla v pohodě – tedy až na to, že jsme od sousedů neustále slyšeli peskování jejich dětiček. Tedy raději peskování paní matinky mladého pána syna. Docela nás z toho začínaly brnět uši,  jenže sousedka se rozhodla zkazit den i nám... Je zvědavá jak radar a pod záminkou pochválení úrody hrušek s námi začala přes plot konverzovat.

 

„Taky máte tak špatný rok na jablka, co? No, ale ty hrušky vám to určitě musely vynahradit? Co s nimi budete dělat... Podívejte, nám ani ten rybíz letos nešel, a co bylo, to moje nemohlo hned pokazilo,“ významně hodila hlavou směrem, kde u záhonu okopával jahody Radim, její syn. Ona sama totiž chořela na záda či hlavu či co, aby nemusela nic dělat a jen aby to doklepala do důchodu na nemocenské.

 

„A víte co? Přijďte večer k nám, opečeme si společně buřty, popovídáme, vínka popijeme,“ lákala nás k sobě. Bránili jsme se, seč nám síly stačily, ale nestačily – co odpovědět na její větu: „Jsem snad nějaká prašivá?! Neodmlouvat, a přijďte v osm.“

 

Přinesli jsme do banku lahev vína, vlastní buřty a obrnili se trpělivostí a naordinovali si „být splachovací.“ Její drby a postřehy na zlobu a zášť všech vůči ní nás celkem bavily, ale bylo nám trapně, když peskovala svého syna takhle přímo přes námi. „No, jo, Radim, celej táta, neumí nic udělat pořádně. Copak jsem ti neříkala, abys přinesl ty pruty, co dělal táta, ne ty kupovaný v Obi, ještě by se zničily... A kam je pokládáš, no ty seš nenormální – to si mám pro to dojít sama?!“

 

Já sama se snažila Radima povzbuzovat otázkami na to, co ho baví. „Neříkal jsi, Radime, že půjdeš na číšníka/kuchaře?“ Než stačil odpovědět, evidentně potěšen, že se o něj někdo zajímá jinak než vlastní máma, skočila mu ta osoba do řeči. „No, akorát peníze stojí to jeho učení, a co myslíte, že ho tam něco naučili?“

 

„Je teprve začátek školního roku, je v prváku, všichni se akorát rozkoukávají, viď!“ snažila jsem se mu ulehčit úděl. Ale ona byla zase rychlejší: „No, minulej tejden u nás byla teta, a on ani nevěděl, jak se servíruje salát! A kudy se dává na stůl a kudy se špinavý nádobí odebírá? No tak na co ho tam dávám?“ rozdmýchávala se čím dál tím víc. "Jo a s tím rybízem! Připálil to, jo připálil, takže místo marmelády to šlo na kompost, takový škody," nezapomněla přihodit perličku z natáčení.

 

Bylo nám (pardon, já ještě nenapsala, že mně a mému manželovi) trapně, trapně i za ni. Má šikovného a hodného kluka, jiný by už radši zdrhnul na internát, ale ona furt mele tu svou a nevidí než sebe, přitom toho sama moc neumí a hlavně sama ruku k dílu nepřiloží.

 

Buřty jsme do sebe nasoukali co nejrychleji to šlo a s výmluvou šílené únavy se odebrali  na lože. Ještě teď mám z ní hlavu jako balon.

 

Zažil jste taky někdo takovouhle "smršť" či trapnou situaci, kdy byste se i za hostitele nejraději zahrabali sto sáhů pod zem? A jak se vůbec s takovými lidmi bavit (když je máte za sousedy)?

 

 

 

Reklama