Zdravím pamětnice i novicky!

Nemám ráda, když lidé skrývají svoji tvář, mění rádoby charaktery a vyhazují památníčky s fotkami z dětství. Za  nejhorší prohřešek považuji chtít zapomínat. Stydět se za součást čehosi, co bylo kdysi mým životem.

Dnes mi rovněž některé věci přijdou jiné, ale kdysi jsem každý svátek státní stejně jako vánoční brala naprosto vážně. Jako jsem opravdu věřila na Ježíška, tak jsem v hodinách dějepisu s otevřenou pusou poslouchala výklad o prvním dělnickém prezidentovi Gottwaldovi, o Leninovi a jiných "důležitých"  pánech, bez nichž bychom se neměli tak, jak jsme se měli. Byli mými vzory.

Nejenom škola, ale i rodiče a prarodiče nás v té době doma vedli ke slušnosti, pokoře a vážení si všeho, co pro nás kdo udělal. Ano, průvody jak prvomájové, tak listopadové, byly součástí mého dětství. Do kroku nám hrály z místních rozhlasů budovatelské písně, a v ruce jsem držela "smetí na klacku". Tak jsem mávátkům jako malá říkala.

Řečím z pódia jsem nerozumněla, přestože mluvili česky. Důležitý pro mě byl závěrečný aplaus. Poté nastal neuvěřitelný útok všech zúčastněných na stánek s cukrovou vatou. Pocházím z menšího moravského města, a stánek se sladkou dobrotou byl opravdovou vzácností. V té době stála jedna porce jednu korunu.

Stánek na kolečkách byl mnohdy vatuchtivým davem  nahnutý natolik, že cukrář odmítl dávat další porce, až se přítomný dav uklidní. Zlaté časy! Dnes si mohu vaty koupit kolik chci, a kdy jsem si ji vlastně koupila naposledy? Pátrám v paměti, a vím, že to bylo právě v onom stánku, kdy jsem měla pusu mastnou ještě od párků, které tradičně rozdávala před průvodem každá organizace, družstvo či fabrika.

Kromě těch nekonečných průvodů, párků a jednoho cukrového stánku nebylo v našem městě nic. Lidé se odporoučeli do svých domovů, a všichni drželi pospolu.Tyto svátky byly zároveň oslavou rodiny jako takové. Děti ctily rodiče a rodiče byli dětem vzorem tím, že pomáhali ruku v ruce zase rodičům svým, jako jedna velká rodina. Byli rádi, že mají práci, a my děti dobré zázemí.

Dnes žiju daleko od moravského městečka se svým manželem a téměř dospělou dcerou v cizím, dnes už i našem městě. Dcera staré časy nezažila a žije jako dnes všichni mladí lidé. Mají všechno, i když nechtějí, a nemají důvod po něčem toužit. Člověk vždy touží  po tom, s čím se nepotkává na každém rohu. Věřte mi, já nemohla dospat, až ponesu  ráno v průvodu smetí na klacku, a v druhé ruce cukrovou vatu.

Dnes mám i to, o čem jsem dříve nemohla ani snít, ale při každém větším svátku se zasním a pomyslím, kdeže zlaté časy jsou. Trocha skromnosti by nám v dnešní době neuškodila.

Pohodu o nastávajícím svátečním dnu nás všech přeje všem
                                                                                                         Ema K.


Děkujeme za pěkný příspěvek :).

Také mám tendenci vzpomínat na "staré zlaté časy"...

(A ahoj, už jsem zpátky a zase s Vámi, šílející Richard právě odpadl od počítače :).

Jak jste prožívala státní svátky a průvody Vy? Napište nám na redakce@zena-in.cz!

Reklama