Historek o vědcích, kteří se probudili uprostřed noci se zásadním objevem v hlavě, aniž by tušili, kde k té myšlence přišli, koluje nemálo. Kupodivu, většina z nich je pravdivá; zcela otevřeně se k tomuto inspiračnímu zdroji přiznává například Albert Einstein. Každý člověk, který se někdy zabýval psaním textů, by mohl potvrdit, že ty nejlepší pasáže nevznikly trpělivým skládáním a přepisováním vět, ale vynořily se samy, znenadání, tak rychle, že ruce sotva stačily hlavě a hlava žasla, co ruce píšou.

Za většinou nápadů, které nesou pečeť neobvyklosti, ba dokonce určité bláznivosti, vězí intuice. Rozum by je prostě přes „výstupní kontrolu“ nepustil – mnohdy k naší škodě. I vám se už možná stalo, že jste jednoho dne bez zjevné příčiny zkombinovala zdánlivě neslučitelné suroviny či části oděvu, a vytvořila tak originální, skvělý nový recept nebo model. Patří sem i většina těch situací, kdy je člověk „v tu správnou chvíli na správném místě“. Někteří lidé dokážou intuitivně vycítit hrozící nebezpečí (bohužel, okolí je většinou nebere vážně). A házení „panna nebo orel“? Určitě jste si všimla, že teprve po hodu si býváme schopní uvědomit, co doopravdy vnitřně chceme, ať už mince padla jakkoli. Jako by se intuice ozvala teprve tehdy, hrozí-li, že zvolíme nesprávně…

myš
Intuice je „okamžité nevědomé pochopení podstaty věci, bez předcházející logické analýzy“. Na tom se alespoň shodují všechny definice. Něco jiného to slovo totiž znamená pro psychologa, něco jiného pro filozofa, a zase jinak o ní bude uvažovat neurolog. Zjednodušeně by se dalo říct, že zatímco naše levá mozková hemisféra používá k řešení problémů logického myšlení, hemisféra pravá – sídlo kreativity a emocí – ke stejnému úkolu využívá intuici. Ani intuitivní poznání ale nepadá z nebe, nejde o vnuknutí z „vyšších míst“ ani o informace od astrálních bytostí. Ve skutečnosti jsou i zde základem naše vlastní smyslové vjemy a zkušenosti, kterých v každém okamžiku života shromažďujeme v paměti nepředstavitelné množství. Naše nervová soustava nás naštěstí chrání před přetížením tím, že převážné množství těchto nadbytečných informací uklidí z našeho vědomí a ponechá v něm jen tu malou část, kterou můžeme aktuálně upotřebit. Možnosti lidského mozku jsou ale daleko rozsáhlejší, než si vůbec umíme představit. Proč by nemohl do těchto skrytých archivů sáhnout ve chvíli, kdy mu to umožníme (tj. kdy ho necháme na pokoji a nepleteme se mu do práce vlastní logikou), a jako supervýkonný počítač – kterým ve skutečnosti je – vyplivnout nápad či řešení?

Zdálo by se, že je vyhráno. Proč se ještě obtěžovat s přemýšlením, když naše podvědomí vyřeší všechno za nás – a lépe?! Není to tak jednoduché, a to hned z několika důvodů.

Intuici nedokážeme ovládat. Je to jakési „osvícení“, které se objevuje nezváno, nečekáno, a když bychom ho nejvíc potřebovali, mlčí. Jako všechny kreativní činnosti pod tlakem nefunguje.
Intuitivní poznání k nám jen málokdy přichází v jednoznačné, srozumitelné formě. Mnohdy se vyjadřuje jazykem symbolů a obrazů, podobně jako jiný projev podvědomí – sen. Proto je často přehlédneme nebo dešifrujeme chybně.
Řešení problému se v mysli často objevuje na velmi krátkou dobu, jako pouhý záblesk, a pokud ho člověk nestačí zachytit, nenávratně zmizí. Lze to přirovnat např. k pohledu na noční oblohu, kdy některé slabě svítící hvězdy při přímém pohledu nejsme schopni zaregistrovat, periferním viděním je ale vnímáme.

Intuice není výsadou vyvolených, obzvlášť schopných nebo nadaných lidí. Většina z nás si ale tenhle druh poznání odmítá připustit; naše tradice a vzdělání nám velí důvěřovat jedině tomu, co si můžeme osahat, odvodit nebo najít v encyklopedii. Stojíme-li před rozhodnutím a rozumové důvody svědčí pro jedno řešení, ale „něco nám říká“, že bychom měli udělat něco úplně jiného, většinou se neodvážíme vnitřní volání poslechnout. Jestli to byla chyba, to už se zpravidla nedozvíme.

Reklama