Svatba je životní událost, na kterou se nezapomíná. Někoho potká v životě jen jednou, někdo se vdává či žení víckrát. Ale každý asi v den svatby věří, že je to jeho poslední... Stejně jako třicetiletá Anežka. Vdávala se před pár dny a byla to krásná svatba.

Anežka žila s Honzou skoro devět let, než se rozhodli vzít. Oba už totiž touží po miminku, a hlavně to bylo důvodem, aby se stali manželi. A tak Anežka před rokem začala svatbu plánovat. Nepřeháněla to, ani neměla žádné extravagantní požadavky, jen chtěla mít všechno hezky a bez stresu přichystané, aby se březnová svatba povedla.

Přečtěte si také:

A dopadlo to skvěle. Hostů bylo kolem dvaceti, jídlo i svatební koláčky jim chutnaly, slavilo a tancovalo se až skoro do rána. Taky nevěstiny šaty, účes a kytice byly dokonalé. „Myslím, že to byla opravdu pohodová svatba, všichni si ji užili, možná i proto, že jsme po svatbě byli všichni ubytovaní v hotelu nad restaurací, takže nikdo nemusel odjíždět.

wedding

A tak nejhorší část svatby nastala až druhý den dopoledne, když jsme v hotelovém salonku vybalovali svatební dary...

S rodinou jsme byli na darech domluvení, naši nám koupili nový stůl do kuchyně a Honzovi rodiče zase novou manželskou postel. Ostatním jsme říkali, ať nic nevymýšlí, že vlastně nic nepotřebujeme, vždyť už spolu bydlíme takovou dobu, a když už by nám chtěli opravdu něco dát, ať nám přidají peníze na svatební cestu, že to nejvíc oceníme.

Hnědé nádobí

Mě vůbec nenapadlo, že ještě v dnešní době někdo koupí ke svatbě „překvapení“, když je všechno tak drahé a navíc většina mladé generace má úplně jiný styl než naše matky, tety a babičky. Ale samozřejmě to přišlo!

Mezi dárky jsme našli skleničky na šampaňské (ty se určitě hodí) nebo ubrus (docela se mi líbí) a taky „úžasnou“ sadu nádobí. Ve velké krabici byly talíře všech velikostí, hrníčky s podšálky, mísy, mističky, konvice... prostě celá sada asi 80 kusů příšerné hnědé barvy, která je už od pohledu hnusná. Hrůza!

Byla jsem asi trochu v šoku, nezmohla jsem se na slovo, jen jsem nevěřícně zírala. A slova se ujala mamčina teta: To je krása, viď, Anuško, takové nádobí určitě ještě nemáš!

To je pravda. Jen jsem přikývla, a pak naštěstí začal mluvit Honza. Přece jsem tetičce nemohla říct, že tohle bych si nevzala, ani kdyby mi za to někdo zaplatil! Bylo mi jí líto, měla z toho takovou radost...

Svatba se ale povedla, to je hlavní. A já jsem si jistá, že tohle nádobí nikdy nevybalím.“

Další články v našem magazínu:

Reklama