Reklama

Jako malá holka jsem od rodičů často slýchala, že nikdy nemám s nikým cizím nikam chodit. Že by mi ten člověk mohl třeba ublížit. Nikdy jsem ale nebyla obeznámena s tím, JAK by mi mohl ublížit. Proto jsem toto rodičovské varování zařadila mezi ty ostatní, ve kterých jsem byla varována před horkou plotnou, přecházením silnice apod.


Bylo mi asi tak sedm, osm let, když jsme si jednou hráli s mým starším bratrem v parku a sbírali jsme lesní jahody. Kolem šel pán s košíkem. Uviděl nás a nabídl nám, abychom s ním šli na jeho zahrádku, že tam má hodně velkých jahod a že si můžeme nasbírat, kolik chceme, a ještě nám dá s sebou domů a maminka nás určitě pochválí. Vytanulo mi na mysl rodičovské varování, ale když jsem viděla, že bráška kývá, řekla jsem si, že budeme dva, a ten pán opravdu nevypadal na to, že by nám chtěl jakkoli ublížit.


Přišli jsme k němu na zahrádku, jahody tam opravdu byly, pár jsme jich snědli a pán se nabídl, že nám dá ještě sušenky a čaj. Poslal brášku s bandaskou pro vodu k poměrně vzdálené pumpě.
Jakmile bratr zmizel z dohledu, ten člověk se na mě vrhnul. Přitlačil mě ke zdi, sundal kalhotky a začal mě osahávat. Strašně jsem se bála, prosila jsem, aby mě nechal, ale on říkal, že to musím vydržet, že se mi to bude líbit. Pak si rozepnul kalhoty a vyndal své přirození. Ve svém věku jsem něco takového (rozuměj v dospělém a ztopořeném stavu) viděla úplně poprvé a naprosto mě to šokovalo. Zastrčil mi ho mezi stehna a třel s ním sem a tam. Naštěstí se nesnažil dostat dovnitř. Zrychleně dýchal, sahal mi mezi nohy, já jsem brečela a prosila... Pak mě srazil na zem a vyejakuloval se mi do obličeje. Okamžitě jsem se pozvracela, strašně moc jsem brečela a podařilo se mi utéct. Na cestě jsem potkala bráchu, kterému jsem řekla, aby se tam nevracel, že musíme rychle odejít. Ale co se tam opravdu stalo, jsem mu vypovědět nedokázala. Naštěstí mě brácha poslechl, zahodil bandasku s vodou a utíkali jsme domů. Cestou jsme se domluvili, že rodičům nic neřekneme.


A taky jsme neřekli.
Strašně jsem se styděla, několik dnů mi bylo hrozně zle, v noci se mi pořád zdálo o tom obrovském přirození a cítila jsem ten hnus, když mi postříkal obličej. Zvracela jsem. Maminka usoudila, že jsem asi něco špatného snědla, jak by ji mohlo napadnout, že mám za sebou takovou hrůzu. A já jsem mlčela. Cítila jsem se provinile, bála jsem se, že budu potrestaná za to, že jsem neposlechla a odešla s cizím člověkem. A toto mé tajemství zůstalo na dlouhá léta zavřené v mé dětské dušičce.

Postupem času upadalo do zapomnění, jen občas se vynořilo jako ošklivá vzpomínka.
Až později, když jsem začala partnersky žít, se to vracelo intenzivněji. Nedokázala jsem se milovat s nikým, o kom jsem nebyla přesvědčená, že mu můžu stoprocentně důvěřovat. Taky je fakt, že jsem moc sexuálních partnerů neměla - dali by se spočítat doslova na prstech jedné ruky a ještě by vám dva prsty zbyly. Dnes, kdy už jsem tak zvaně zralá žena, si dokážu lásku a milování hezky užít, ale dlouho, strašně dlouho mi trvalo, než jsem se naučila uvolnit se. Pořád jsem byla sevřená, ostražitá, jakoby připravená utéct. O tom, že jisté praktiky jsem nebyla vůbec schopná provozovat, snad ani nemusím psát.


Když se mi pak narodily dcery, poučena svou neblahou zkušeností, jsem je velmi záhy začala poučovat, co je normální a co ne. Přehrávaly jsme si různé situace, kdy se je někdo snaží odlákat, a učila jsem je říkat "ne". Ve velmi útlém věku jsem jim šetrně vysvětlila tělesnou lásku mezi mužem a ženou s tím, že pokud se dva lidi mají rádi, je to normální a krásné. Ale že bohužel existují i takoví, kteří jsou svým způsobem nemocní a ubližují tím právě malým holčičkám.

Článek o tom, jak uchránit děti před sexuálním napadením, najdete ZDE .