Reklama

Pavle, byla jsem tak moc mladá, když jsme se poznali, naši doma oba pili a pořád se hádali a já najednou přišla k vám, kde vládl klid a pohoda, a to byl balzám pro dívčinu, co znala jen hádky.

Vzala jsem si tě spíše pro ten klid, nežli z nějaké velké lásky, vždyť mně bylo právě 18 let. Vím, tys mě velice miloval a já ti působila jen samé trápení. Byl jsi o 6 let starší, a tedy rozumnější, a já se chtěla jen bavit, kamarádky a tak dále. Ty jsi se kvůli mně natrápil, vím.

Nakonec to dopadlo, jak to dopadlo, potkala jsem muže, do kterého jsem se zamilovala, a po 4 letech jsme se rozvedli. Můj život s tímto mužem mně nepřinesl nic dobrého, samé bití a trápení. Jediné krásné z toho manželství byly moje děti. Takže po nocích, kdy jsem jen plakala, jsem tě prosila za odpuštění, protože jsem věřila, že to je trest za to, co jsem ti prováděla.

Po druhém rozvodu jsem se vdala po 4 letech za muže, se kterým jsem měla krásný a spokojený život 20 let, ale přišla další bolest, našel si jinou a odešel od rodiny za ní.

Potom za pár měsíců jsem měla vážnou autonehodu. Přežila jsem ji, ač s následky, ale umínila jsem si, že tě musím najít a poprosit tě za odpuštění a slyšet z tvých úst, žes mně odpustil, protože až rokama jsem pochopila, že moje štěstí jsi byl ty, žes mě miloval tak, jako nikdo jiný, a já si toho neuměla vážit.

Hledala jsem tě, až jsem tě našla. Našla jsem jen palouček, na kterém je rozptýlen tvůj popel, a já už nikdy nemohu říci: Pavle, odpusť mně vše, čím jsem ti v životě ublížila, odpusť, že jsem si neuměla vážit tvé lásky, tak ráda bych tě vzala za ruku a slyšela ta slova, že mně odpouštíš, ale to už není možné, a tak aspoň tímto dopisem, asi neobratně napsaným, se vyznávám ze své viny k tobě, a snad to tam někde nahoře vidíš.

Jana


Jano,
přiznám se, že z vašeho dopisu mě mrazí na zádech. To, co jste prožila, nebyl snadný a lehký život. Nemám sil rozepisovat se zde, je to beztak zbytečné. Proto asi jenom: Mír s Pavlem i s vámi.