Magie

Byla jsem divná už jako malá

h…takže se vlastně vůbec nic nezměnilo. Jen se mi postupem času povedlo se v sobě alespoň trochu vyznat a hodně věcí pojmenovat.

Napřed si mysleli, že mám vadu očí, později mozku…

Kdybych měla jednou větou odpovědět na vaši otázku, co mě přivedlo k magii, měla bych problém. Zkusím to nějak shrnout, snad vás to nebude nudit...

Celé by se to ale dalo s trochou humoru přirovnat rozvíjení se nějaké choroby. :-)

Všechno se vlastně, když tak nad tím přemýšlím, dlouho dělo jakoby vedle mě, nebo na úrovni někde uvnitř. Spíš automaticky. Jako když se nám nebo v nás dějí věci, o kterých sice víme, děláme je, ale nevíme, co znamenají. Tedy pro nás.

Pro okolí znamenaly dlouho spíš problém.

Už od dětství jsem skoro nic nedělala normálně – tedy běžně.

A to fakt nepřeháním.

Knedlík? Ne, raději zrní

Chudák moje maminka se mě snažila udržet při životě už od narození. Když pominu fakt, že ve chvíli, kdy jsem se narodila, nás právě bratrsky decimovala ruská vojska a později po mně v kočárku i stříleli (byl modrobílý a červené plymo – provokace), měla jsem tak panickou hrůzu z jídla, jaká se nevidí.

Mateřské mléko máma odstříkávala a doslova ho do mě pumpovala z lahve. Dostat do mě cokoli ústním otvorem trvalo hodinu i déle a polovinu jsem poslala zpátky buď během procedury, nebo krátce po ní.

Moc jsem neprospívala. Byla jsem chudokrevná, neurotická, uzavřená a strachy ze tmy jsem nespala.

Když mi bylo něco přes tři roky, začala mě babička vozit na chatu do Davle, kde jsem měla v přírodě nabýt něco životní energie.

Bylo mi tam dobře. Pozorovala jsem stromy, broučky, ptáky..

vNa chatě jsem se také poznala s Vendulkou, která byla o tři roky starší a měla mě prakticky celý den na starosti.

Bylo to bezva. Hlavně mě nenutila jíst.

Ani nemusela. Jedla jsem a ráda.

Jen to nebyly knedlíky, kterými mi babička tvrdošíjně ztrpčovala život, ani míchaná vajíčka, ze kterých se mi chtělo zvracet.

Například šunku jsem dokázala orálně tak dokonale dehydrovat, že se mi z pusy po dlouhých minutách přemílání doslova vysypala.

Jediná Vendula věděla, že neumírám, že takhle žiju.

Vydržela jsem sedět třeba dvě hodiny v pšeničném poli a pojídat dozrávající zrní. To jsem zajedla šťovíkem a lesními jahodami. Jedla jsem i jiné kytky, syrové houby, kaštany, kukuřici, bezinky, květy hluchavky... prakticky jsem jedla s chutí jen to, co byl ryzí produkt přírody v původním balení.

Měla jsem tak přísun bílkovin, vitaminů i minerály. Tehdy jsem to ale takhle nehodnotila. Můj díl knedlíků, řízků, vajíček a jiných „jedů“ vždy vyfasovala chudák Vendula, protože jinak bych už nesměla ven.

Byla jsem hubená, ale byla jsem doopravdy zdravá.

Když tak nad tím přemýšlím, zatímco píšu, napadá mě, že Vendula je zřejmě vtělený Anděl, který mě měl provést dětstvím.

Byla to totiž vždycky právě ona, která mě hlídala, mockrát ochránila, směrovala i vyslechla, když jsem vídávala věci, které jiní lidé nevidí, když jsem říkala, co se stane, a nechápala jsem to. Bála jsem se tmy, hlasitých zvuků, bála jsem se, že umřu...

Pokaždé mě ujišťovala, že je to normální. Nechápu, kde to ve svém věku vzala. Vyrostla jsem pod jejím vlivem i ochranou do svých šesti a jejích zhruba deseti let.

Vona má jiný oči, paní Kulíčková

mBylo mi právě kolem těch šesti, když jsem přišla za Vénou s tím, že vidím lidi barevně a že mám kamarády, které máma, ani babička nevidí.

Zatímco moje maminka mě po té, co jsem jí to řekla, okamžitě odvedla na oční, Véna s klidem oznámila mojí babičce: „Vona má jiný oči, paní Kulíčková, vidí na ně, ale jinak. Vona ale není nemocná.

Když se maminka dověděla o mých kamarádech, kterým jsem dala i jména, a když jsem jim jednou ráno dokonce prostřela k snídani a pravila jsem, že jsou pořád se mnou, objednala mě k psychiatrovi.

Véna suše konstatovala: „To asi budou ňáký duchové, se neboj, jsou s tebou, protože to tak chcete,“ a hotovo. Vnímala je se mnou. Vysvětlovala, naslouchala a nic jí nepřipadalo divné. Nemyslela si, že jsem cvok. Nepochybovala o tom, co říkám, rozebírala moje sny, o kterých jsem mluvila (uměla jsem snít i ve dne). Jednoduše to přijímala jako fakt.

Pak jsme na chatu přestali jezdit a mně to chybělo.

Začala jsem filmovat, ale svět tajemna mě neopustil ani při tom. Kouzelná lahvička, zvířátka, to všechno do mého pzpůsobu vnímání světa i jakéhosi vývoje krásně zapadlo.

Následovala strašná spousta věcí, které se nevejdou sem, ale do knížky se vešly.

Prostě postupně jsem si uvědomovala, že se s tím dá žít, že jsou věci, které sice nejsou vidět, ale existují a jsou i krásné.

Chtěla jsem víc. Hlavně jsem toužila vědět proč.

Pořád jsem nechápala, odkud se to bere.

Potkala jsem postupně hodně lidí a dozvěděla se díky nim hodně věcí.

Paní Myslíkovou, která vyprávěla o tom, že stromy jsou živé, že existují elfové a víly a že je lze vidět, když se člověk dokáže dívat. Byla jsem šťastná, že to říká ještě někdo jiný. Dospělý.

Paní Brožovou, která hovořila o věcech, jako by každá žila svým životem, i o tom, že všichni tvorové na světě jsou si rovní. Že by člověku nemělo být jedno, co dělá druhým, protože to vlastně dělá sobě. Že schopnost vtícit se není slabost, ale dar. Pojmenovala věci, které jsem podvědomě cítila také...

Všechno do sebe zapadalo a nic se nedělo náhodou. Náhody totiž nejsou. 

Ale jestli chcete…

  • Náhodou jsem se s Vénou potkala po X letech v centru Prahy, právě v době, kdy jsem ji hodně potřebovala
  • Náhodou mezitím vystudovala astrologii a náhodou mě k ní přivedla
  • Náhodou jsem se setkala s Arianou Argoni, u které jsem poprvé uviděla Tarot
  • Náhodou jsem doprovodila jinou kamarádku, která se náhodou zajímala o to stejné jako já, k paní Košanové a ona mi náhodou ve dveřích svého bytu řekla: „Proč jde čarodějnice za čarodějnicí?“
  • Náhodou mi tato žena řekla – „Ty budeš psát, a nejen to!“
  • Náhodou jsem to zkusila
  • Náhodou jsem teď tady

To jsem hodně zrychlila, ale tak to bylo. Mezitím se mi přihodila spousta věcí a bylo i hodně výhybek, ale žádná, ani ta nejnenápadnější, nebyla náhodou. Čím víc jsem se soustředila na tyhle otázky, tím víc nenápadných odpovědí jsem dostávala...

Jedna byla zásadní

Viděla jsem Bohyni a slyšela hudbu, kterou nedokážu popsat

bZa největší posun, za takovou mega výhybku pokládám sen, o kterém jsem se zmínila v pátek.

Mohlo to být tak zhruba osm let zpátky.

Byla jsem na místě, které neumím popsat, ale bylo to zvláštní, až pohádkové místo. Šlo se tam takovou branou a kdosi mě tam, když jsem požádala, vpustil.

Průvodkyní mi byla překrásná žena. Ona jako by zářila bledě modře. Její postava mi přišla průsvitná. Byla nadlidsky krásná.  

Řekla „něco Ti ukážu“ a já uviděla úžasné, obrovské krystaly všude kolem nás. Bylo to nepředstavitelné. Napřed jsem myslela, že je to led, ale bylo to teplé.

Navíc jsem uslyšela hudbu, kterou, kdybyste mě zabili, nedokážu k ničemu přirovnat.  K ničemu, co je na tomhle světě. Žádný nástroj bych nemohla jmenovat.

Ta hudba jako by procházela člověku skrz tělo.

Pak tam byl muž.

Měl dlouhý tmavý plášť a vousy, ale nebyl starý. Vnímala jsem ho jako někoho, kdo k té ženě patří, ale nepřišel mi jako její manžel. Připadal mi autoritativní, silný, ale přátelský. Byli každý úplně odlišný, a přesto něčím patřili k sobě.

Ukázal mi jiné místo a oheň. Prostě různé druhy ohně a já se ho zeptala, k čemu je má. Pravil, že má teplo a oheň rád, že ho sbírá.

Nechtělo se mi od nich.

VKdyž jsem se probudila, připadala jsem si jako v jiném světě, jako by to byl stejný, ale najednou o hodně jiný svět. Tak nějak bohatší, nebo co.

Jako v transu jsem jela do krámu a koupila si barvy a čtvrtky.

Celý den jsem pak malovala ty dva.

Nevěděla jsem, kdo to byl, ale měla jsem pocit, že jsou strašně důležití a že ted už se mnou zůstanou. Zůstali.

Jednak jsem je namalovala a pověsila do ložnice, a jednak prostě už nikdy neodešli z mojí hlavy. Ani ze života. h

Od té doby maluju.

Zvlášť, když je mi smutno, nebo ze sebe potřebuju něco dostat. Hrozně to pomáhá...

Do té doby bych si, věřte, nebo ne, štětcem leda vypíchla oko. Nedokázala jsem předtím nakreslit ani sněhuláka tak, aby nevypadal jako kombajn.

Naučili mě namalovat to, co cítím, a nejen to.

Dali mi mnohem víc. Předně jsem pak hodně věcí už neměla problém pochopit a přijmout. Mnoho jsem pojmenovala a naučila se s tím vědomě pracovat.

Přestala jsem se bát svých snů a pocitů.

Dlouho jsem nevěděla, kdo to byl a kde jsem byla. Teď už to asi vím.

Náhodou jsem tu jeskyni uviděla zhruba o dva roky později. Stálo to za to.

Kde jsem patrně byla, mi došlo. Jak to, že jsem tam byla ve snu v době, kdy jsem o místě ani omylem nevěděla, už neřeším.

Vnímám tenhle sen jako milník, jako něco, co ve vlaku, ve kterém jedu, rozhrnulo záclonky a dalo mu jméno i směr. Je krásné, když si člověk na vědomé úrovni srovná, co chce, proč tu je i s čím pracuje. Když pojmenuje místo, které má ve společnosti, a netápe ve svém vlastním životě. Jsem za to vděčná.

Zbývají jen jejich jména.

Selenit, Selené – Bohyně Měsíce, krásná, průsvitná. No jistě!

A hádejte, kdo je podle mytologie její bratr a čeho je patronem? (Jasně, bratr, já věděla, že to nebyl manžel. :-))

Je ještě hodně moc otázek, které mám a na které hledám odpovědi. A strašně se na ně těším. Každý den je něčím jiný.

Každý den je krok kupředu, když dáváme pozor...

   
29.09.2009 - Astrologie - autor: Michaela Kudláčková

Další příspěvky

Komentáře:

  1. [72] veerac [*]

    Občas člověk se spadnout, aby se mohl radovat z toho, že se dostal zpátky nebo ještě víš. Jenom, když se dostane na samé dno, málo kdo se z něj dostane.

    superkarma: 0 25.10.2009, 16:44:33
  2. avatar
    [71] monca13 [*]

    vladka006 — #69 A co když už člověk na dně byl, řadu let a potom si myslel, že se ode dna odrazil a ona to není pravda a padá ještě níž. A zjistí, že ta naděje, která se objevila, byla sice krásná, ale ten další pád je o to horší.

    superkarma: 0 30.09.2009, 23:43:34
  3. avatar
    [70] kebulkaevulka [*]

    vladka006 — #69 Jasně o sto % :0)

    superkarma: 0 30.09.2009, 16:27:09
  4. avatar
    [69] vladka006 [*]

    kebulkaevulka — #49 Neštvi mě. Člověk musí spadnout až na samé dno, aby se měl od čeho odrazit.

    Tak se připrav na skok,.. odpočítávám.

    Tři, dva, jedna..... Už je to lepší?Sml16

    1. na komentář reaguje kebulkaevulka — #70
    2. na komentář reaguje monca13 — #71
    superkarma: 0 30.09.2009, 10:21:44
  5. avatar
    [68] vladka006 [*]

    Míšo, to je úžasné čtení Sml67. Včera jsem neměla čas si článek přečíst, při tom jsem se celý prodloužený víkend na něj těšila. Až mi běhá z toho mráz po zádech.

    Jako malá, byly mi tak tři, jsem věřila, že umím létat. Já nevím, jestli jsem fakt létala nebo si to dokázala tak vsugerovat. Nelétala jsem teda po výškách, ale spíš místo kroků jsem se jakoby nadnesla malinko nad zem a letěla vzduchem a věřila jsem, že umím takhle létat, jen když mám na sobě jedny moje oblíbené punčocháče. Jinak já punčocháče k smrti nenáviděla. jen ty jedny, byly snad nejhnusnější ze všech, říkala jsem jim létající punčocháčky. Pak se mi proděravěly a mamka je vyhodila. Od té doby nelétám Sml15. Slyšela jsem hlasy, nějakou ženskou, věděla jsem, že za mnou přilétla z nebe, ona mi říkala, co se stane, byla celá bílá a viděla jsem jen hlavu a zbytek postavy se jakoby ztrácel. Říkala jsem to mamce, že vidím paní a ona mi řekla, že je to jen fantazie. Já myslela, že se ta paní jmenuje Fantazie. Nerozumněla jsem tomu, co fantazie ve skutečnosti je. Tak jsem jí říkala Fantazie a povídala si s ní. Pak to nějak přešlo, uvědomila jsem si, že to není normální a hrozně jsem se bála, že jsem magor. Když mi bylo 10, narodila se mi sestra. Byly jí tři, čtyři roky, když začala dělat zvláštní pohyby, cvičila takovou sestavu. V té době jsem se už zabývala bojovým uměním. Sestřiny pohyby mi připadaly jako kung-fu. Jsem se jí zeptala, co cvičí a ona na to: "To je z kláštera, ty si to nepamatuješ, tys tam byla se mnou. Jenže já byla tenkrát starší a ty malá a umřela nám maminka a tatínek, my jsme do kláštera utekly a já jsem se o tebe musela starat. Proto jsi teď starší, abys mi to oplatila." Byla u toho i mamka, měly jsme teda z toho pořádný šok. Ségra nechápala, čemu se divíme. Začala jsem se zabývat minulými životy a o duchovní věci. Fantazie už za mnou nepřišla, ale přišel Momo Sml16. A barvy vidím, jen když se snažím. To ale až od doby, kdy jsem četla knihy od Lobsanga Rampy. Ségra je malá čarodějka, podporuju jí v tom. Vidí taky věci, které jiní nevidí, byla by škoda, kdyby to v sobě zabila jako já, protože cesta zpátky je hodně těžká.

    superkarma: 0 30.09.2009, 10:20:13
  6. avatar
    [67] Michaela Kudláčková [*]

    Angelika.Devil — #58 ...to je hodně moudrýSml67Sml67

    superkarma: 0 30.09.2009, 09:01:05
  7. avatar
    [66] kebulkaevulka [*]

    Eva_Fl — #63 Dík mě taky

    superkarma: -1 30.09.2009, 08:45:01
  8. avatar
    [65] Dante Alighieri [*]

    Moc se mi líbí ten obraz, na kterém sedí žena na židli. To slunceeeee a ta růžováSml59

    superkarma: 0 29.09.2009, 23:41:30
  9. avatar
    [64] Eva_CZ [*]

    Holky, ja vam snad zacnu zavidet. Jak to mate jednoduchy... Sml30Sml30Sml30 Minuly zivoty a budouci zivoty a mluvite s Bohy... No smekam.

    Sml32

    Miso, krasny cteni i tak. Sml16Sml16Sml16Sml16Sml16Sml16Sml67Sml22

    superkarma: 0 29.09.2009, 23:04:03
  10. avatar
    [63] Eva_CZ [*]

    kebulkaevulka — #62 to je mi moc lito, Evi......

    1. na komentář reaguje kebulkaevulka — #66
    superkarma: 0 29.09.2009, 23:02:52
  11. avatar
    [62] kebulkaevulka [*]

    prece ja — #59 Tobě moc děkuji i když jsem ten vzkaz vůbec nepochopila!Sml48Asi jsem už mooooooc unavená.

    1. na komentář reaguje Eva_Fl — #63
    superkarma: 0 29.09.2009, 22:33:39
  12. avatar
    [61] kebulkaevulka [*]

    prece ja — #59 Angelika.Devil — #58 V tomto případě,nejde o mě!kdyby šlo o mě nebudu s tím obtěžovat.Jde o mého syna,který je na tom moc zle.

    superkarma: 0 29.09.2009, 22:31:52

Další příspěvky

Z předchozí stránky:

  1. avatar
    [60] prece ja [*]

    velká PROSBA. prosím děvčátka, co mě prosí o pomoc, aby psaly vždy svoje jméno popř. jméno osoby na kterou se ptají. podle něj se orientuji při dotazech andílkům.díky.

    superkarma: 0 29.09.2009, 18:38:10
  2. avatar
    [59] prece ja [*]

    kebulkaevulka — #53 paradoxně pomůže prostě přestat plavat a jen být. měla jsem několik těchto období, teprve ve chvíli , kdy přestaneš bojovat a jen JSI, vidíš cestu ven a jde to samo nebo alespon líp.

    1. na komentář reaguje kebulkaevulka — #61
    2. na komentář reaguje kebulkaevulka — #62
    superkarma: 0 29.09.2009, 18:32:47
  3. avatar
    [58] Angelika.Devil [*]

    kebulkaevulka — #53 v žumpě se dejchá blbě, ale je povzbudivé, že každá - člověkem vytvořená - krabice dno má, takže i ta tvoje. Možná se moc snažíš vyplavat a proto to nejde až na dno a tak ti to tvoje plavání připadá nekonečný. Zkus tohle: Když už nemám vůbec žádnou naději - VYMYSLÍM SI JI. Nevím kdo to řekl nebo napsal, ale není to špatnej způsobSml79

    1. na komentář reaguje kebulkaevulka — #61
    2. na komentář reaguje Michaela Kudláčková — #67
    superkarma: 0 29.09.2009, 18:19:56
  4. avatar
    [57] Gwendylon [*]

    Vlastně jo, já asi nebudu schizofrenní... dojde-li krutě na lámání chleba, dokážu se "rozdvojit", jedna část přemýšlí naprosto racionálně a druhá ty příkazy provádí ( když se mě pokusil zmlátit bývalý přítel, jedna část řekla "je třeba minimalizovat budoucí následky" a chladně přemýšlela, co bude nejlepší, a druhá předváděla vystrašenou plačící chudinku podle pokynů té první, fakt na Oscara Sml80 ). Asi budu dva Sml16

    superkarma: 0 29.09.2009, 17:08:00
  5. avatar
    [56] Gwendylon [*]

    Michaela Kudláčková — #43 Já vím, že je. To, co se mi stalo za můj zatím středně dlouhý život, je naprosto nadstandartní porce pro jednoho člověka Sml79 A ať se stane cokoli, vždycky se to podělá, ale vždycky to dobře dopadne Sml80

    superkarma: 0 29.09.2009, 17:05:23
  6. avatar
    [55] átéčko [*]

    Míšo jsi jiná, jsi zvláštní a mám tě ráda.Sml48

    Mám spoustu podobných zážitkůSml16

    superkarma: 0 29.09.2009, 16:57:44
  7. [54] Anai [*]

    Michaela Kudláčková — #41 Já taky, ale přesto přibírám, ovšem je fakt, že mi už zdaleka není, to, co Tobě Sml30

    superkarma: 0 29.09.2009, 16:53:53
  8. avatar
    [53] kebulkaevulka [*]

    Kdyby šlo o mě,tak at to dno klidně nemá,ale.....Přestávám to vydejchávat

    1. na komentář reaguje Angelika.Devil — #58
    2. na komentář reaguje prece ja — #59
    superkarma: 0 29.09.2009, 16:18:33
  9. avatar
    [52] kebulkaevulka [*]

    Michaela Kudláčková — #50 Ta moje žumpa je bezedná,ale dík

    superkarma: -1 29.09.2009, 16:17:00
  10. avatar
    [51] enka1 [*]

    Michaela Kudláčková — #22 Jo, jo,pravdu máš.

    superkarma: 0 29.09.2009, 16:12:36
  11. avatar
    [50] Michaela Kudláčková [*]

    kebulkaevulka — #49 ...nehroť Kebule - každá žumpa má svý dno. Uvidíš, že to bude zase dobrý - nikdo nežije jen samý humusy celý život.

    Jo energie - Tak například dneska jsem totálně nepoužitelná, bolí mě hlava, mám pocit, že mě někdo natáh kolejnicí a je mi blbě od žaludku. To je to komunistický počasí - fuj.

    1. na komentář reaguje kebulkaevulka — #52
    superkarma: 0 29.09.2009, 16:03:24
  12. avatar
    [49] kebulkaevulka [*]

    Chtěla bych mít tvůj pohled na svět a věci kolem nás,já ted všechno vidím černě a nemůžu se hnout z místa,ztrácím naději úplně ve všem a lituji dne kdy jsem přišla na svět,asi si to musím prožít,ale já už jsem za těch 6 let táááák unavená,CHtěla bych mít tvojí energii,která z tebe sála i z psaného slova

    1. na komentář reaguje Michaela Kudláčková — #50
    2. na komentář reaguje vladka006 — #69
    superkarma: 0 29.09.2009, 15:59:30
  13. avatar
    [48] Michaela Kudláčková [*]

    glosa — #47 ...to nebyla jen představivost, paměť dětí v těchhle letech je obdovuhodná. Brala bych to vážně, ale bez toho blbého pocitu. Jsou věci, které jsou normální a není třeba se znepokojovat.

    Moje dcera mi vyprávěla "když jsem byla ještě velká" taky zajímavé.

    Měla prý děti, manžela...teď už si to nepamatuje - já ano - doslova, každou větu, kterou řekla.Sml58

    superkarma: 0 29.09.2009, 15:51:33
  14. [47] glosa [*]

    Moc krásné obrázky.Takovýho neviditelnýho kamaráda měl i můj syn.Všude jsme ho vozily sebou,u stolu seděl vedle něho v posteli s ním spal.Brala jsem to jako dětskou představivost.Pak ale začal syn vyprávět ,dědo tyhle sloupy(čerti u vysokého napětí) jsme spolu stavěly my,ale to už je hodně dávno.Nebo začal popisovat domek kde údajně kdysi žil a kde se něco stalo,dokonce obrázek namaloval.Při dovolené,v místech kde jsme nikdy nebyly, pak ten dům byl .Tak nevím tenkrát sem z toho měla celkem blbý pocit.Teď si syn na nic napamatuje ,dokonce se diví když mu vyprávíme co dělal jako malý.Jak říkám asi ta dětská představivost nebo snad ne?

    1. na komentář reaguje Michaela Kudláčková — #48
    superkarma: 0 29.09.2009, 15:43:31
  15. avatar
    [46] prece ja [*]

    gira — #45 mě na to vždycky andílci říkají...to musíš jen přetrpět a přežít.většinou jde o emoce z různých životů a jak se tlačí do vědomí, abys je zpracovala ( někdy třeba ve snu, či ano nevím, že to dělám), tak je to sakra nepřijemný.

    superkarma: 0 29.09.2009, 15:39:23
  16. avatar
    [45] gira [*]

    Michaela Kudláčková — #42 Dekuju, Miso. Mas pravdu, uz se mi to stalo vlastne vickrat. Panika, uzkost, strach - nejistota. A pak se ten vlak zase pomalu rozjede... Hlavne neztracet hlavu, vid? To mi prave nekdy nejde... Vsak vis. No snad ten smer najdu a snad to bude spravne. Vlastne to ani jinak nejde, vid? Vzdycky je to nejak "spravne". Jen se nam to treba nezda. Dik. Moc. Sml13Sml7

    1. na komentář reaguje prece ja — #46
    superkarma: 0 29.09.2009, 15:28:16
  17. [44] Čírina [*]

    Hm, já byla divná jen mírně. Pouze obyčejná intuice, sem tam nějaká předtucha, a bývá mi intenzivně špatně na místě násilných činů, např. vražd. (a někdy ani nevím, čím to, a dozvím se to až dodatečně.) Záleží ovšem, kolik lidí tam prošlo a s jakým úmyslem - třeba v Metru se jakákoliv individuální stopa brzo davem "rozťape".

    Bohyni a boha závidím.Sml16 a přidávám se k Ringcoriel (36) - jak to máš s jídlem teď?

    superkarma: 0 29.09.2009, 15:16:13
  18. avatar
    [43] Michaela Kudláčková [*]

    Gwendylon — #33 ..mohl to být kdokoli a naprosto Ti věřím. O dvojčatech se to traduje...myslím, že s Tebou je furt, jen jako dítě jsi ho bez problému vnímala...

    1. na komentář reaguje Gwendylon — #56
    superkarma: 0 29.09.2009, 15:15:07
  19. avatar
    [42] Michaela Kudláčková [*]

    gira — #38 ...Neboj se, tohle jsou situace, ve kterých se ocitá úplně každý jednou za čas.

    Takový milníky, zastávky, kdy je potřeba si věci povracet a zapřemýšlet.

    Je to dobré, protože člověk pak nabere směr, který si promyslel. Nebudeš tak dlkouho a pak to myslím oceníš.

    1. na komentář reaguje gira — #45
    superkarma: 0 29.09.2009, 15:12:46
  20. avatar
    [41] Michaela Kudláčková [*]

    Ringcoriel — #36 ...Teď jím ráda, ale stále poslouchám tělo. Naprosto neřeším, co je právě moderní a rádoby zdravé. Je to relativní...

    Obecně nemám ráda kyselé a miluji maso. Večer se cpu sladkým. Nemám ráda studená, ale ani horká jídla. Zmrzlinu čvaňhám tak dlouho, až má pomalu pokojovou teplotu Sml30

    Je ale fakt, že jsou dny, kdy nemám vůbec hlad a tak nejím, protože proč, když zřejmě nic nepotřebuju? Z povinnosti je to k prdu. Pak přijde den, když sním cokoli a z kombinací by druhý zvracel.

    Netloustnu. Myslím, že je to tím, že nikdy nejím víc, než je potřeba. Klidně nechám skoro celou porci v hospodě a není mi líto peněz. Jím abych žila a protože na rozdíl od dětství jím ráda a jen to, co chci já.Sml16

    1. na komentář reaguje Anai — #54
    superkarma: 0 29.09.2009, 15:10:01
  21. avatar
    [40] Věrulinka [*]

    Míšo,Sml67 krásný počteníčko Sml67Sml67Sml67

    superkarma: 0 29.09.2009, 15:05:37
  22. avatar
    [39] Michaela Kudláčková [*]

    German — #28 ...vím o babičce a hlavně o její mamince. Byla z Rakouska, odekud z hor. Mukeschnabelová se jmenovala.

    superkarma: 0 29.09.2009, 15:01:40
  23. avatar
    [38] gira [*]

    Miso, krasny clanek... zase :). Uz se tesim na knizku...! Prisel mi zase jak na zavolanou. Diky. Je mi ted dost tezko, zrovna jsem si dneska rikala, ze nevim, kam a proc to vlastne jdu, proc to vsechno snazeni, ty nadeje... Usla jsem kus cesty, az me to samotnou prekvapilo. A najednou - nejak jsem se vymkla, zalekla. Ted. V poslednich dnech, tydnech... Taky jsem si casto rikavala, ze jsem divna, uz jako dite. I kdyz to nebylo tak napadne. Posledni leta jsem naopak zazivala radost, ze se v sobe zacinam trochu vyznavat i v tom svete, co ho citim casto jako cizi. Diky "nahodam", lidem, co jsem potkala, slovum, co jsem slysela i cetla (i hodne Tvych slov!). Ted mi trochu dochazeji baterky. Jako by se mnou nekdo zatrasl a probudil me z meho sneni, do reality... a ja si s ni nevim zase jednou rady. Prectu si ten clanek jeste jednou. Je v nem nejaka vnitrni sila. Nadeje. Dik. Preju pekny den! Vsem.Sml61

    1. na komentář reaguje Michaela Kudláčková — #42
    superkarma: 0 29.09.2009, 15:00:43
  24. avatar
    [37] Michaela Kudláčková [*]

    Rikina — #32 ...:-) ...určitě je takových míst víc a upřímně viděla jsem jen tohle, a to ještě jednou ve snu a podruhé v podobě videa.

    Každopádně - když se člověku zhmotní sen, je to vždycky intenzivní a emotivní model. S bohyněmi i bez nich.

    A s diagnózou v zásadě souhlasímSml30, jen už mi to nepřijde akutní, když je to chronickéSml54.

    superkarma: 0 29.09.2009, 14:59:38
  25. avatar
    [36] Ringcoriel [*]

    Míšo, zaujímalo by ma, ako to mate teraz s jedlom?

    Inak krasny clanok, inak ako vsetky od Vas. Vzdy ked ich clovek cita, prestava mat obavu byt iny je sam sebou.

    1. na komentář reaguje Michaela Kudláčková — #41
    superkarma: 0 29.09.2009, 14:21:42
  26. avatar
    [35] kebulkaevulka [*]

    Hezké čtení,díkySml67

    superkarma: 0 29.09.2009, 13:30:03
  27. avatar
    [34] kebulkaevulka [*]

    Ty jsi divná pořádSml16

    superkarma: 0 29.09.2009, 13:29:36
  28. avatar
    [33] Gwendylon [*]

    Hlásím se k neviditelným kamarádům - mámu jsem dokonce uvedla do choulostivé situace, když jsem vykládala, že u nás byl Pavel a že si se mnou hrál... známí si mysleli, že to byl mámin milenec Sml52 Chránil mě do mých pěti let, kdy jsem málem umřela na těžký zápal plic, pak už se neobjevil. Prý jsem původně z dvojčat, ale druhé odešlo v prvních týdnech těhotenství... byl to on?

    1. na komentář reaguje Michaela Kudláčková — #43
    superkarma: 0 29.09.2009, 13:19:30
  29. [32] Rikina [*]

    No jo, no. Každej jsme nějakej. Občas je to i diagnóza. Ale co, aspoň je ten život všeobecně pestřejší. Sml57 Ta jeskyně je bezesporu zajímavá, nalezišť obřích krystalů různých nerostů je ovšem po světě víc. Někde probíhá průzkum, jinde na to nejsou prostředky, a celkem nepochybuju, že o tom bude článek někde v National Geographic. Ovšem asi mnohem méně romantický, a bohyň prostý. Sml80 

    1. na komentář reaguje Michaela Kudláčková — #37
    superkarma: 0 29.09.2009, 13:07:25
  30. avatar
    [31] blesksoft [*]

    Míšo moc děkuji. Dcerce budou v prosinci dva roky. Je hodně živá, ale strašně šikovná, ale musí sama. Když jí něco učím je vzteky bez sebe a za týden koukám v pohodě to dělá sama! Tak uvidíme co z ní vyroste jen doufám, že nebude hyperaktivní jako její starší brácha.

    superkarma: 0 29.09.2009, 12:58:07

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Náš tip

Doporučujeme