Bulvár

Byla bitka, vytrhané vlasy...


Je to už nějakou dobu, ale i já jsem se stala obětí šikany. V šesté třídě jsem přestoupila na novou základní školu. Myslela jsem si, že budu konečně v lepším kolektivu, ale bohužel se tak nestalo. K mé velké smůle v této třídě kdysi učila moje babička. Byla to přísná učitelka a děti ji neměly moc v lásce. Jak se hezky říká: Dali mi to pořádně sežrat!

Začalo to hned první týdny ve škole. Vůdčí osobnost, nepříliš inteligentní spolužačka, počítala s tím, že já, neznalá věci, s ní budu hned kamarádit. Po zkušenostech z minulé školy jsem byla opatrná a brzy poznala, že jen využívá svých zbraní. Na šestou třídu byla celkem vyspělá a chlapci jí slíbili snad úplně všechno, jen aby si mohli sáhnout. Když jsem na její hru nepřistoupila, začala mi vyhrožovat. Měla dvě kamarádky, se kterými si na mne jednou po vyučování počkala a všechny se na mě vrhly. Samozřejmě začala bitka. Všechny jsme z toho vyšly s hrstěmi vytrhaných vlasů, ale pro mě to byl jistý úspěch. Zjistily, že se tak snadno nedám a že ve mně mají soupeře. Na začátku sedmé třídy jsem odjela do lázní. Když jsem se vrátila, měli jsme ve třídě nového spolužáka. Ten už o mně od těch tří věděl. Byl na jejich straně. Vše vyvrcholilo v pololetí. Mamce se narodil můj brácha a já nebyla na horách.

Když se spolužáci vrátili, nikdo se mnou nemluvil. Trvalo to asi tři hrozně dlouhé a nekonečné měsíce. Byla jsem vzduch. Když se se mnou někdo začal bavit, okamžitě byl za to potrestán. Z té doby mám jednu kamarádku. Ta jediná se se mnou bavila i přesto, že věděla, že upadne v nemilost. Doma jsem samozřejmě nic neřekla. Jednou jsem se o to pokusila, ale otec mě odbyl se slovy, že si hrozně vymýšlím. V noci jsem toho moc nenaspala, ze strachu, co bude příští den. V osmé třídě se to nějak zklidnilo, hrozně jsem se těšila na gymnázium, kde jsem se dostala do tak skvělého kolektivu, že mi dal na ty tři úděsné roky zapomenout.

To vše se mi vrátilo v době, kdy jsem nastoupila jako učitelka na základní školu. Měla jsem ve třídě chlapce, který byl o něco pomalejší než ostatní. Děti se mu začaly smát a stranit se ho. Jednou, když byl Martin nemocný, zrušila jsem český jazyk a povídala si s dětmi o problémech, o postižených lidech a nakonec i o Martinovi. Naše debata měla kýžený účinek. Když se Martin vrátil po nemoci do školy, vrátil se mezi lepší spolužáky. Už nikdy se mu nesmáli a vždycky ho bránili.

Jsem ráda, že měl Martin větší štěstí než já. Nyní mám dceru v první třídě a doufám, že mají natolik zodpovědnou paní učitelku, že by nepřipustila, aby k nějaké šikaně došlo, i když šikana se moc těžce dokazuje. Musí být vždycky vzájemná důvěra mezi dítětem a rodiči, mezi dítětem a učitelem a v neposlední řadě i mezi rodiči a učitelem.    


Je dobře, že jste své nemilé zkušenosti z dětství využila ku prospěchu jiných v dospělosti.
   
27.02.2006 - Společnost - autor: Míra Šindrbalová

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Anketa na téma osteoporóza
Anketa na téma: Zubní zdraví

Náš tip

Doporučujeme