Milá redakce,

dnešním tématem jste tak říkajíc „vložili ruku" na citlivé místo celé naší rodiny. Nedá mi to, abych se s vámi o tu poněkud spletitou a docela smutnou historii nepodělila.

Je mi dvacet osm let a mám krásného šestiletého synáčka. Je zdravý jako řípa, bystrý, kudrnatý... a černý. Nic proti tomu, bylo by to v pořádku, nebýt toho, že můj muž i já jsme Češi jako polena už po mnoho generací, kam až dohlédneme". Manžel je dokonce špinavý blonďák s modrýma očima. A nemusím snad zdůrazňovat, že náš syn není adoptovaný...

Když se Ríša narodil, byl to šok. Nevím, jestli si to umíte představit. Já sice netvrdím, že můj manžel byl jediným chlapem, se kterým jsem kdy v životě něco měla, ale nevěrná jsem mu nikdy nebyla. Byla a jsem si naprosto jistá, že Ríša je jeho! Když jsem ho po porodu poprvé uviděla, moje první rekce byla smích. Myslela jsem, že je to opožděný apríl, narodil se totiž 2. dubna. Smála jsem se, až mě tam dole všechno bolelo, a pak jsem sestřičce řekla, že dobrý, oceňuju jejich smysl pro humor, ale že už chci vidět svého vlastního syna... Než jsme si to všechno vysvětlili, byla to horká chvilka, nakonec mě ale společnýma silama přesvědčili, že je to opravdu můj syn.

Nevím, jestli si umíte představit moje pocity, když se manžel přišel poprvé na syna podívat. Řekla jsem mu, že si to neumím vysvětlit, že nemám žádnou možnost mu dokázat, že jsem nevinná, ale jestli mě má opravdu rád, ať mi prostě věří. Uvěřil - aspoň to tvrdil. Ale následující týdny byly jako zlý sen. Jedni prarodiče, druzí prarodiče, kamarádi, sousedi... u všech to bylo stejné: úžas, vysvětlování, někdy hloupé vtipkování, jindy soucitné ticho... Pro mého muže to muselo být peklo a za to, že to všechno přestál a že mi nikdy nic nevyčetl, mu budu vděčná do konce života. 

Postupem času si všichni zvykli. Nejvíc jsem se ale bála toho, co řeknu malému Ríšovi, až nabere rozum. Jak mu vysvětlím, že má jinou barvu kůže než táta, máma, dědové i babičky... Když mu byly čtyři, můj otec - doposud úplně zdravý - začal mít prudké bolesti v břišní dutině. Vyšetření odhalilo hroznou věc - rakovinu tlustého střeva. Během tří měsíců podstoupil několik operací, udělali mu vývod, nebylo to ale nic platné, za čtvrt roku po diagnóze jsme mu šli na pohřeb. 

A několik dní po pohřbu se to stalo. Chodila jsem tehdy k mojí mamce každý den, dokud se po tátově smrti trochu nesebere. Jednou jsem přišla a ona měla trochu upito, posadila si mě proti sobě a nalila mi taky. A pak to z ní vypadlo - tajemství, které neřekla nikdy nikomu. Tajemství její tajné lásky, její nevěry. Byl to zahraniční student a v době, kdy se s ním vyspala, už měla s mým tátou vážnou známost. Měli před svatbou a ona nechtěla jejich vztah zničit... když otěhotněla, nebyla si úplně jistá, čí to dítě vlastně bude, a když jsem se narodila já, zhluboka si oddychla. Netušila, že si geny najdou svoji cestu o generaci později a málem zničí život její dceři, která za nic nemůže.

A proč nevyšla s pravdou ven, když se Ríša narodil? Nechtěla ublížit tátovi. Věděla, že by ho to i po těch letech hrozně ranilo, a měla strach, že by to mohlo pokazit i jeho vztah ke mně. Když prý viděla, jak to můj muž dobře bere, řekla si, že bude lepší nechat to tak. Co jsem jí měla říct... bylo to od ní sobecké, ale kdo si může být jistý, jak by se v takové situaci zachoval. Já mám teď ale jistotu, že moje manželství přečkalo snad tu nejtěžší zkoušku. 
vaše čtenářka Ilona


Tedy řeknu vám, to je příběh jako z románu... A vašeho muže vám může každá jedině závidět. Díky za krásný a dojemný příspěvek!
 

Reklama