V těch prvních týdnech byl velmi něžný a velmi plachý. Sedával na gauči a tiše se ně mne díval. Nezasahoval mi do života, jen vyčkával, jak co udělám. Bála jsem se na něj i jen sáhnout. Bála jsem se, že se lekne a zmizí a já budu zase sama.

Cítila jsem vůči němu nesmírnou něhu a bála jsem se dát mu ji najevo, abych jej nevyplašila. Byl první v mém životě a byl jen můj. Když jsem šla večer spát, uléhal vedle mne, trochu ostýchavě. V noci jsme se vzájemně zahřívali a ráno jsme se probouzeli bok po boku. Vždycky byl vzhůru první. Ale ani se nepohnul, jen mě tiše s otevřenýma očima sledoval a trpělivě čekal, než se probudím.

V těch prvních týdnech jsme vůbec nechodili ven. Celý den jsme trávili spolu a zvykali si na sebe. Pomalu jsme o sobě začínali vědět všechno. Poznal, kdy mě bolí hlava, aniž bych cokoli řekla, poznal, kdy jsem rozzlobená z práce a radši mi šel z cesty. Poznal, kdy jsem šťastná, to se ke mně vší silou tisknul a radoval se se mnou. Moc ráda vzpomínám na ty první týdny soužití. Byl to můj první útulkový kocour :-).
 
Kadla


Hezké, díky za příspěvek, ale přiznám se, že jsem pointu věděl od prvního odstavce. Ale tipoval jsem to na psa. Kocour je ale pochopitelně daleko lepší vyvrcholení. To musí uznat každý.:)

Reklama