Vztahy

Byl první máj, byl lásky čas…

Dnes hrajeme na zamilovanou notu. Byla jste včera políbena? A pod rozkvetlou třešní? A pamatujete na Karla Hynka?

 

Včera byl první máj, v sobotu čarodějnice. Ať už máte fotky z 1. máje, nebo z čarodějnic, šup sem s nimi.

 

Dnes můžete získat kosmetické přípravky taft, modré svíčky, osvěžovač obuvi Kiwi, nebo praktické žabky do vody od Algidy. Máme tady toho víc.

 

A odměnu nezískáte jen za vlastní aktuální fotografie, ale i když nás oslovíte čímkoliv zamilovaným.

 

Pište a  posílejte nám zamilované nebo čarodějnické fotky a příběhy na známý e-mail:

 

redakce@zena-in.cz

 

 

 


A protože včera bylo 1. máje - ponořme se do vzpomínek a začtěme se společně do veršů klasika zamilovaných básní:

 

 

 

Máj

Karel Hynek Mácha

 

1

 

Byl pozdní večer – první máj –

večerní máj – byl lásky čas.

Hrdliččin zval ku lásce hlas,

kde borový zaváněl háj.

O lásce šeptal tichý mech;

květoucí strom lhal lásky žel,

svou lásku slavík růži pěl,

růžinu jevil vonný vzdech.

Jezero hladké v křovích stinných

zvučelo temně tajný bol,

břeh je objímal kol a kol;

a slunce jasná světů jiných

bloudila blankytnými pásky,

planoucí tam co slzy lásky.

 

I světy jich v oblohu skvoucí

co ve chrám věčné lásky vzešly;

až se – milostí k sobě vroucí

změnivše se v jiskry hasnoucí –

bloudící co milenci sešly.

Ouplné lůny krásná tvář –

tak bledě jasná, jasně bledá,

jak milence milenka hledá –

ve růžovou vzplanula zář;

na vodách obrazy své zřela

a sama k sobě láskou mřela.

Dál blyštil bledý dvorů stín,

jenž k sobě šly vzdy blíž a blíž,

jak v objetí by níž a níž

se vinuly v soumraku klín,

až posléze šerem v jedno splynou.

S nimi se stromy k stromům vinou. –

Nejzáze stíní šero hor,

tam bříza k boru, k bříze bor

se kloní. Vlna za vlnou

potokem spěchá. Vře plnou –

v čas lásky – láskou každý tvor.

 

Za růžového večera

pod dubem sličná děva sedí,

se skály v břehu jezera

daleko přes jezero hledí.

To se jí modro k nohoum vine,

dále zeleně zakvítá,

vždy zeleněji prosvítá,

až v dálce v bledé jasno splyne.

Po šírošíré hladině

umdlelý dívka zrak upírá;

po šírošíré hladině

nic mimo promyk hvězd nezírá;

Dívčina krásná, anjel padlý,

co amarant na jaro svadlý,

v ubledlých lících krásy spějí.

Hodina jenž jí všecko vzala,

ta v usta, zraky, čelo její

půvabný žal i smutek psala. –

 

Tak zašel dnes dvacátý den,

v krajinu tichou kráčí sen.

Poslední požár kvapně hasne,

i nebe, jenž se růžojasné

nad modrými horami míhá.

„On nejde – již se nevrátí! –

Svedenou žel tu zachvátí!“

Hluboký vzdech jí ňadra zdvíhá,

bolestný srdcem bije cit,

a u tajemné vod stonání

mísí se dívky pláč a lkání.

V slzích se zhlíží hvězdný svit,

jenž po lících co jiskry plynou.

Vřelé ty jiskry tváře chladné

co padající hvězdy hynou;

kam zapadnou, tam květ uvadne.

 

Viz, mihla se u skály kraje;

daleko přes ní nahnuté

větýrek bílým šatem vlaje.

Oko má v dálku napnuté. –

Teď slzy rychle utírá,

rukou si zraky zastírá

upírajíc je v dálné kraje,

kde jezero se v hory kloní,

po vlnách jiskra jiskru honí,

po vodě hvězda s hvězdou hraje.

 

Jak holoubátko sněhobílé

pod černým mračnem přelétá,

lílie vodní zakvétá

nad temné modro; tak se číle –

kde jezero se v hory níží –

po temných vlnách cosi blíží,

rychle se blíží. Malá chvíle,

a již co čápa vážný let,

ne již holoubě či lílie květ,

bílá se plachta větrem houpá.

Štíhlé se veslo v modru koupá,

a dlouhé pruhy kolem tvoří.

Těm zlaté růže, jenž při doubí

tam na horách po nebi hoří,

růžovým zlatem čela broubí.

„Rychlý to člůnek! blíž a blíže!

To on, to on! Ty péra, kvítí,

klobouk, oko, jenž pod ním svítí,

ten plášť!“ Již člůn pod skalou víže.

Vzhůru po skále lehký krok

uzounkou stezkou plavce vede.

Dívce se zardí tváře bledé

za dub je skryta. – Vstříc mu běží,

zaplesá – běží – dlouhý skok –

již plavci, již na prsou leží –

„Ha! Běda mi!“ Vtom lůny zář

jí známou osvítila tvář;

hrůzou se krev jí v žilách staví.

„Kde Vilém můj?“

„Viz,“ plavec k ní

tichými slovy šepce praví:

„Tam při jezeru vížka ční

nad stromů noc; její bílý stín

hlubokoť stopen v jezera klín;

však hlouběji ještě u vodu vryt

je z mala okénka lampy svit;

tam Vilém myšlenkou se baví,

že příští den jej žití zbaví.

On hanu svou, on tvoji vinu

se dozvěděl; on svůdce tvého

vraždě zavraždil otce svého.

Msta v patách kráčí jeho činu. –

Hanebně zemře. – Poklid mu dán,

až tváře, jenž co růže květou,

zbledlé nad kolem obdrží stán,

až štíhlé oudy v kolo vpletou.

Tak skoná strašný lesů pán! –

Za hanbu jeho, za vinu svou

měj hanu světa, měj kletbu mou!“

 

Obrátí se. – Utichl hlas –

Po skále slezl za krátký čas,

při skále člůn svůj najde.

Ten rychle letí, co čápa let,

menší a menší, až co lílie květ

mezi horami po vodě zajde.

 

Tiché jsou vlny, temný vod klín,

vše lazurným se pláštěm krylo;

nad vodou se bílých skví šatů stín,

a krajina kolem šepce: „Jarmilo!“

V hlubinách vody: „Jarmilo! Jarmilo!!“

 

Je pozdní večer první máj –

večerní máj – je lásky čas.

Zve k lásky hrám hrdliččin hlas:

„Jarmilo! Jarmilo!! Jarmilo!!!“

 

 

2

 

Klesla hvězda s nebes výše,

mrtvá hvězda siný svit;

padá v neskončené říše

padá věčně v věčný byt.

Její pláč zní z hrobu všeho,

strašný jekot, hrůzný kvíl.

„Kdy dopadne konce svého?“

Nikdy – nikde – žádný cíl.

Kol bílé věže větry hrají,

při níž si vlnky šepotají.

Na bílé zdě stříbrnou zář

rozlila bledá lůny tvář;

však hluboko u věži je temno pouhé;

neb jasna měsíce světlá moc

uzounkým oknem u sklepení dlouhé

proletši se změní v pološerou noc.

Sloup sloupu kolem rameno si podává

temnotou noční. Z venku větru vání

přelétá zvražděných vězňů co lkání,

vlasami vězně pohrává.

Ten na kamenný složen stůl

hlavu o ruce opírá;

polou sedě a kleče půl

v hloub myšlenek se zabírá.

Po měsíce tváři jak mračna jdou,

zahalil vězeň v ně duši svou;

myšlenka myšlenkou umírá.

 

„Hluboká noc! ty rouškou svou

teď přikrýváš dědinu mou,

a ona truchlí pro mě! –

Že truchlí? – pro mě? pouhý sen!

Ta dávno neví o mně.

Sotvaže zítra jasný den

nad její lesy vstane,

já hanebně jsem odpraven,

a ona – jak v můj první den –

vesele, jasně vzplane.“

 

Umlknul; po sklepení jen,

jenž nad sloupy se zdvíhá,

dál, dál se hlas rozlíhá;

až – jakby hrůzou přimrazen –

na konci síně dlouhé

usne v temnotě pouhé.

 

Hluboké ticho té temnosti

zpět vábí časy pominulé,

a vězeň ve svých snách dny mladosti

zas žije dávno uplynulé.

To vzpomnění mladistvých let

mladistvé sny vábilo zpět;

a vězně oko slzy lilo,

srdce se v citech potopilo; –

marná to touha v zašlý svět.

 

Kde za jezerem hora horu

v západní stíhá kraje,

tam – zdá se mu – si v temném boru

posledně dnes co dítko hraje.

Od svého otce v svět vyhnán,

v loupežnickém tam roste sboru.

Později vůdcem spolku zván,

dovede činy neslýchané,

všude jest jméno jeho znané,

každémuť: „Strašný lesů pán!“

Až poslez láska k růži svadlé

nejvejš roznítí pomstu jeho,

a poznav svůdce dívky padlé

zavraždí otce neznaného.

Protož jest u vězení dán;

a kolem má být odpraven

již zítra strašný lesů pán,

jak první z hor vyvstane den.

 

Teď na kamenný složen stůl

hlavu o ruce opírá,

polou sedě a kleče půl

v hloub myšlenek se zabírá;

po měsíce tváři jak mračna jdou,

zahalil vězeň v ně duši svou,

myšlenka myšlenkou umírá.

 

„Sok – otec můj! Vrah – jeho syn,

on svůdce dívky mojí! –

Neznámý mně. – Strašný můj čin

pronesl pomstu dvojí.

Proč rukou jeho vyvržen

stal jsem se hrůzou lesů?

Čí vinu příští pomstí den?

Čí vinou kletbu nesu?

Ne vinou svou! – V života sen

byl jsem já snad jen vyváben,

bych ztrestal jeho vinu?

A jestliže jsem vůli svou

nejednal tak, proč smrtí zlou

časně i věčně hynu? –

Časně i věčně? – věčně – čas –“

Hrůzou umírá vězně hlas

obražený od temných stěn;

hluboké noci němý stín

daleké kobky zajme klín,

a paměť vězně nový sen.

 

„Ach – ona, ona! Anjel můj!

Proč klesla dřív, než jsem ji znal?

Proč otec můj? – Proč svůdce tvůj?

Má kletba –“ Léč hluboký žal

umoří slova. Kvapně vstal;

nocí řinčí řetězů hřmot

a z mala okna vězně zrak

zalétá ven za hluky vod. –

Ouplný měsíc přikryl mrak,

než nade temný horní stín

vychází hvězdy v noci klín;

i po jezeru hvězdný svit,

co ztracené světlo se míhá.

Zrak vězně tyto jiskry stíhá,

a v srdce bolný vodí cit.

„Jak krásnáť noc! Jak krásný svět!

Jak světlo – stín se střídá!

Ach – zítra již můj mrtvý hled

nic více neuhlídá!

A jako venku šedý mrak

dál – dál se rozestírá:

tak – “ Sklesl vězeň, sklesl zrak,

řetězů řinčí hřmot, a pak

u tichu vše umírá.

 

Již od hor k horám mraku stín –

ohromna ptáka peruť dlouhá –

daleké noci přikryl klín,

a šírou dálkou tma je pouhá.

Slyš! za horami sladký hlas

pronikl nocí temnou,

lesní to trouba v noční čas

uvádí hudbu jemnou.

Vše uspal tento sladký zvuk,

i noční dálka dřímá.

Vězeň zapomněl vlastních muk,

tak hudba ucho jímá.

„Jak milý život sladký hlas

v krajinu noční vdechne;

než zítřejší – ach – mine čas,

tu ucho mé ach nikdy zas

těch zvuků nedoslechne!“

Zpět sklesne vězeň – řetěz hluk

kobkou se rozestírá; – –

hluboké ticho. – V hloubi muk

se opět srdce svírá,

a dálné trouby sladký zvuk

co jemný pláč umírá. – – –

„Budoucí čas?! – Zítřejší den?! –

Co přes něj dál, pouhý to sen,

či spaní je bez snění?

Snad spaní je i život ten,

jenž žiji teď; a příští den

jen v jiný sen je změní?

Či po čem tady toužil jsem,

a co neměla šírá zem,

zítřejší den mi zjeví?

Kdo ví? – Ach žádný neví.“ –

 

A opět mlčí. Tichá noc

kol kolem vše přikrývá.

Zhasla měsíce světlá moc,

i hvězdný svit, a kol a kol

je pouhé temno, šírý dol

co hrob daleký zívá.

Umlkl vítr, vody hluk,

usnul i líbý trouby zvuk,

a u vězení síni dlouhé

je mrtvé ticho, temno pouhé.

„Hluboká noc – temná je noc! –

Temnější mně nastává – – –

Pryč, myšlenko!!“ – A citu moc

myšlenku překonává.

 

Hluboké ticho. – Z mokrých stěn

kapka za kapkou splyne,

a jejich pádu dutý hlas

dalekou kobkou rozložen,

jako by noční měřil čas,

zní – hyne – zní a hyne –

zní – hyne – zní a hyne zas.

 

„Jak dlouhá noc – jak dlouhá noc –

však delší mně nastává. – – –

Pryč, myšlenko!“ – A hrůzy moc

myšlenku překonává. –

Hluboké ticho. – Kapky hlas

svým pádem opět měří čas.

 

„Temnější noc! – – – Zde v noční klín

ba lůny zář, ba hvězdný kmit

se vloudí – – tam – jen pustý stín,

tam žádný – žádný – žádný svit,

pouhá jen tma přebývá.

Tam všecko jedno, žádný díl –

vše bez konce – tam není chvíl,

nemine noc, nevstane den,

tam času neubývá. –

Tam žádný – žádný – žádný cíl –

bez konce dál – bez konce jen

se na mne věčnost dívá.

Tam prázdno pouhé – nade mnou,

a kolem mne i pode mnou

pouhé tam prázdno zívá. –

Bez konce ticho – žádný hlas –

bez konce místo – noc – i čas – – –

to smrtelný je mysle sen,

toť, co se ‚nic‘ nazývá.

A než se příští skončí den,

v to pusté nic jsem uveden. – – –“

Vězeň i hlas omdlívá.

 

A lehounce si vlnky hrají

jezerní dálkou pode věží,

s nimi si vlnky šepotají,

vězně uspávati se zdají,

jenž v hlubokých mrákotách leží.

 

Strážného vzbudil strašný hřmot,

jejž řetězů činí padání;

se světlem vstoupil. – Lehký chod

nevzbudil vězně z strašných zdání.

Od sloupu k sloupu lampy svit

dlouhou zalétá síní,

vzdy bledší – bledší její kmit,

až vzadu zmizí její moc,

a pustopustá temná noc

ostatní díl zastíní.

Leč nepohnutý vězně zrak –

jak by jej ještě halil mrak –

zdá se, že nic nezírá;

ač strážce lampy rudá zář

ubledlou mu polila tvář,

a tma již prchla čírá.

On za kamenný složen stůl

hlavu o ruce opírá,

polou sedě a kleče půl

znovu v mdlobách umírá;

a jeví hlasu šepot mdlý,

že trapnýť jeho sen i zlý.

 

„Duch můj – duch můj – a duše má!“

Tak slova mu jednotlivá

ze sevřených ust plynou.

Než však dostihne ucho hlas,

tu slova strašná ničím zas –

jakž byla vyšla – hynou.

 

Přistoupí strážce, a lampy zář

před samou vězně vstoupí tvář.

Obličej vězně – strašný zjev –

oko spočívá nehnuté

jak v neskončenost napnuté, –

po tváři slzy – pot a krev;

v ustech spí šepot – tichý zpěv.

 

Tu k ustům vězně ucho své

přiklonil strážce bázlivé;

a jak by lehký větřík vál,

vězeň svou pověst šepce dál.

A strážný vzdy se níž a níž

ku vězni kloní – blíž a blíž,

až ucho s usty vězně spojí.

ten šepce tíše – tíš a tíš,

až zmlkne – jak by pevně spal.

 

Leč strážný nepohnutě stojí,

po tváři se mu slzy rojí,

ve srdci jeho strašný žal. –

Dlouho tak stojí přimrazen,

až sebrav sílu kvapně vstal,

a rychlým krokem spěchá ven.

On sice – dokud ještě žil –

co slyšel, nikdy nezjevil,

než navzdy bledé jeho líce

neusmály se nikdy více.

 

Za strážným opět temný stín

zahalil dlouhé síně klín;

hlubokou nocí kapky hlas

svým pádem opět měřil čas.

 

A vězeň na kamenný stůl

složený – klečí – sedí půl.

Obličej jeho – strašný zjev –

oko spočívá nehnuté,

jak v neskončenost napnuté,

po tváři slzy – pot – a krev.

 

A ustavičně kapky hlas

svým pádem dále měří čas.

A kapky – vod i větrů zpěv

vězňovi blízký hlásá skon,

jenž myšlenkami omdlívá. –

Z dálky se sova ozývá,

a nad ním půlnoc bije zvon.

 Intermezzo I

 

Půlnoc

 

(krajina)

 

V rozlehlých rovinách spí bledé lůny svit,

kolem hor temno je, v jezeru hvězdný kmit,

nad jezerem pahorek stojí.

Na něm se sloup, s tím kolo zdvíhá,

nad tím se bílá lebka míhá,

kol kola duchů dav se rojí;

hrůzných to postav sbor se stíhá.

 

Sbor duchů

 

„V půlnočních ticho je dobách;

světýlka bloudí po hrobách,

a jejich modrá mrtvá zář

svítí v dnes pohřbeného tvář,

jenž na stráži – co druzí spí –

o vlastní křížek opřený

poslední z pohřbených zde dlí.

V zenitu stojí šedý mrak

a na něm měsíc složený

v ztrhaný mrtvý strážce zrak,

i v pootevřené huby

přeskřípené svítí zuby.“

 

Jeden hlas

 

„Teď pravý čas! – připravte stán –

neb zítra strašný lesů pán

mezi nás bude uveden.“

 

Sbor duchů

(sundávaje lebku)

 

„Z mrtvého kraje vystup ven,

nabudiž život – přijmi hlas,

buď mezi námi – vítej nám.

Dlouho jsi tady bydlil sám,

jiný tvé místo zajme zas.“

 

Lebka

(mezi nimi kolem se točíc)

 

„Jaké to oudů toužení,

chtí opět býti jedno jen.

Jaké to strašné hemžení,

můj nový sen. – Můj nový sen! –“

 

Jeden hlas

 

„Připraven jestiť jeho stán.

Až zítra půlnoc nastane,

vichr nás opět přivane.

Pak mu buď slavný pohřeb dán.“

 

Sbor duchů

 

„Připraven jestiť jeho stán.

Až zítra půlnoc nastane,

vichr nás opět přivane.

Pak mu buď slavný pohřeb dán.“

 

Jeden hlas

 

„Rozlehlým polem leť můj hlas;

pohřeb v půlnoční bude čas!

Co k pohřbu dá, každý mi zjev!“

 

Čekan s kolem

 

„Mrtvému rakví budu já.“

 

Žáby z bažiny

 

„My odbudem pohřební zpěv.“

 

Vichr po jezeru

 

„Pohřební hudbu vichr má.“

 

Měsíc v zenitu

 

„Já bílý příkrov tomu dám.“

 

Mlha po horách

 

„Já truchloroušky obstarám.“

 

Noc

 

„Já černá roucha doručím.“

 

Hory v kolo krajiny

 

„Roucha i roušky dejte nám.“

 

Padající rosa

 

„A já vám slzy zapůjčím.“

 

Suchopar

 

„Pak já rozduji vonný dým.“

 

Zapadající mračno

 

„Já rakev deštěm pokropím.“

 

Padající květ

 

„Já k tomu věnce uviji.“

 

Lehké větry

 

„My na rakev je donesem.“

 

Svatojánské mušky

 

„My drobné svíce ponesem.“

 

Bouře z hluboka

 

„Já zvonů dutý vzbudím hlas.“

 

Krtek pod zemí

 

„Já zatím hrob mu vyryji.“

 

Čas

 

„Náhrobkem já ho přikryji.“

 

Přes měsíc letící hejno nočního ptactva

 

„My na pohřební přijdem kvas.“

 

Jeden hlas

 

„Slavný mu pohřeb připraven.

Ubledlý měsíc umírá,

Jitřena brány otvírá,

již je den, již je den!“

 

Sbor duchů

 

„Již je den, již je den!“

 

(zmizí)

 

3

 

Nad temné hory růžný den

vyvstav májový budí dol,

nad lesy ještě kol a kol –

lehká co mlha – bloudí sen.

Modravé páry z lesů temných

v růžové nebe vstoupají,

i nad jezerem barev jemných

modré se mlhy houpají;

a v břehu jeho – v stínu hory –

i šírým dolem – dál a dál –

za lesy – všude bílé dvory

se skvějí; až – co mocný král,

ohromný jako noci stín

v růžový strmě nebes klín –

nejzáz vrchů nejvyšší stál.

 

Ledvaže však modré temeno hor

brunatné slunce rudě zasvitnulo,

tu náhle ze sna všecko procitnulo,

a vesel plesá vešken živý tvor.

V jezeru zeleném bílý je ptáků sbor,

a lehkých člůnků běh i rychlé veslování

modravé stíny vln v rudé pruhy rozhání.

Na břehu jezera borový šumí háj,

z něj drozdů slavný žalm i jiných ptáků zpěv

mísí se u hlasy dolem bloudících děv;

veškeren živý tvor mladistvý slaví máj.

A větru ranního – co zpěvu – líbé vání

tam v dolu zeleném roznáší bílý květ,

tam řídí nad lesy divokých husí let,

tam zase po horách mladistvé stromky sklání. –

Leč výjev jediný tu krásu jitra zkalí.

Kde v šíré jezero uzounký ostrov sahá,

z nějž města malého i bílé věže stín

hlubokoť stopený v zelený vody klín,

náramný křik a hřmot mladým se jitrem vzmahá,

a valný zástup se z bran mala města valí.

Zdaleka spěchá lid – vzdy větší zástup ten –

vzdy větší – větší jest – vzdy roste tento pluk;

nesmírné množství již. – Vzdy větší jeho hluk.

Nešťastný zločinec má býti vyveden.

 

Teď z mala města bran vojenský pluk vychází,

povolným krokem on zločince doprovází,

jenž v středu jeho jde jak jindy ozdoben.

Utichl množství hluk – leč znovu počne zas,

a mnohý v hluku tom vynikne silný hlas:

„To on, to on! Ty péra, kvítí,

klobouk, oko, jenž pod ním svítí!

Ten jeho plášť, to on, to on! To strašnýť lesů pán!“

Tak lidem ode všech voláno bylo strán;

a větší vzdy byl hluk – zbouřených jako vod –

čím blíže zločince zdlouhavý vedl chod.

Kolem něj zástup jde – co nebem černý mrak,

z něho – co blesku svit – v slunci se leskne zbraň.

Volně jde nešťastný – upřený v zemi zrak.

Z městečka zvonku hlas. Množství se modlí zaň.

 

Na břehu jezera malý pahorek stojí,

na něm se dlouhý kůl, na kůlu kolo zdvíhá.

Blíž strmí kolmý vrch, na vrchu vrchol dvojí,

na vyšším vrcholi bílá se kaple míhá.

U volném průvodu ku kapli přišel sbor;

všickni teď ustoupí – zločinec stojí sám.

Posledněť vyveden v přírody slavný chrám,

by ještě popatřil do lůna temných hor,

kde druhdy veselý dětinství trávil věk;

by ještě jedenkrát v růžový nebe klín

na horu vyveden, před bílé kaple stín,

nebe i světů všech pánovi svůj vzdal vděk.

Umlknul vešken hluk, nehnutý stojí lid,

a srdce každého zajímá vážný cit.

V soucitu s nešťastným v hlubokém smutku plál

slzící lidu zrak obrácen v hory výš,

kde nyní zločinec, v přírody patře říš,

před Bohem pokořen v modlitbě tiché stál.

 

Vyšlého slunce rudá zář

zločince bledou barví tvář,

a slzy s oka stírá,

jenž smutně v dálku zírá.

Hluboko pod ním krásný dol,

temné jej hory broubí kol,

lesů věnec objímá.

Jasné jezero dřímá

u středu květoucího dolu.

Nejblíž se modro k břehu vine,

dále zeleně zakvítá,

vzdy zeleněji prosvítá

až posléz v bledé jasno splyne.

Bílé dvory u velkém kolu

sem tam jezera broubí břeh.

V jezeru bílých ptáků sbor,

a malých člůnků rychlý běh,

až kde jezero v temno hor

v modré se dálce níží.

Loďky i bílé v břehu dvory –

věž – město – bílých ptáků rod –

pahorky v kolo – temné hory –

vše stopeno v lůno vod,

jak v zrcadle se zhlíží.

Tam v modré dálce skály lom

květoucí břeh jezera tíží,

na skále rozlehlý je strom –

starý to dub – tam – onen čas,

kde k lásce zval hrdliččin hlas,

nikdy se nepřiblíží. –

Nejblíže pahorek se zdvíhá,

na něm se kůl a kolo míhá.

Po hoře – na níž stojí – háj

mladistvý hučí – smutný stesk –

nad šírým dolem slunce lesk,

a ranní rosa – jitřní máj.

 

To vše zločinec ještě jednou zřel,

to vše, jež nyní opustiti měl,

a hluboký srdce mu žel uchvátí;

hluboce vzdechne – slza slzu stíhá –

ještě jednou – posledně – vše probíhá,

pak slzavý v nebe svůj zrak obrátí.

Po modrém blankytu bělavé páry hynou,

lehounký větřík s nimi hraje;

a vysoko – v daleké kraje

bílé obláčky dálným nebem plynou,

a smutný vězeň takto mluví k nim:

„Vy, jenž dalekosáhlým během svým,

co ramenem tajemným zemi objímáte,

vy hvězdy rozplynulé, stíny modra nebe,

vy truchlenci, jenž rozsmutnivše sebe,

v tiché se slzy celí rozplýváte,

vás já jsem posly volil mezi všemi.

Kudy plynete u dlouhém dálném běhu,

i tam, kde svého naleznete břehu,

tam na své pouti pozdravujte zemi.

Ach zemi krásnou, zemi milovanou,

kolébku mou i hrob můj, matku mou,

vlasť jedinou i v dědictví mi danou,

šírou tu zemi, zemi jedinou! –

A až běh váš onu skálu uhlídá,

kde v břehu jezera – tam dívku uplakanou –“

Umlkl již, slza s slzou se střídá.

Teď s výše hory s vězněm kráčí pluk

širokou stezkou v středu mlada borku,

doleji – dole – již jsou na pahorku –

a znovu ztichl šíra množství hluk.

 

Přichystán již popravce s mečem stojí,

jedenkrát ještě vězeň zdvihl zrak,

pohlédl vůkolím – povzdechl – pak

spustiv je zas – k blízké se smrti strojí.

Obnažil vězeň krk, obnažil ňádra bílé,

poklekl k zemi, kat odstoupí, strašné chvíle –

pak blyskne meč, kat rychlý stoupne krok,

v kolo tne meč, zločinci blyskne v týle,

upadla hlava – skok i – ještě jeden skok –

i tělo ostatní ku zemi teď se skloní.

Ach v zemi krásnou, zemi milovanou,

v kolébku svou i hrob svůj, matku svou,

v vlasť jedinou i v dědictví mu danou,

v šírou tu zemi, zemi jedinou,

v matku svou, v matku svou, krev syna teče po ní.

 

Po oudu lámán oud, až celé vězně tělo

u kolo vpleteno nad kůlem v kole pnělo,

i hlava nad kolem svůj obdržela stán;

tak skončil života dny strašný lesů pán;

na mrtvé tváři mu poslední dřímá sen.

Na něj se dívajíc – po celý dlouhý den

nesmírné množství v kol mala pahorku stálo;

teprv až k západu schýlivši slunce běh

veselo v mrtvý zrak sťaté hlavy se smálo,

utichl jezera šírý – večerní břeh.

 

Nad dálkou temných hor poslední požár plál;

v hluboké ticho to měsíce vzešla zář,

stříbřící hlavy té ubledlou mrtvou tvář

i tichý pahorek, jenž v břehu vody stál.

Města jsou vzdálená co bílý v modru mrak,

přes ně v kraj daleký nesl se mrtvý zrak,

v kraj, kde co dítě on – Ó krásný – krásný věk!

Daleko zanesl věk onen časů vztek,

dalekoť jeho sen, umrlý jeho stín,

obraz co bílých měst u vody stopen klín,

takť jako zemřelých myšlenka poslední,

tak jako jméno jich, pradávných bojů hluk,

dávná severní zář, vyhaslé světlo s ní,

zbortěné harfy tón, ztrhané strůny zvuk,

zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit,

zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit,

zapomenutý hrob, věčnosti skleslý byt

vyhasla ohně kouř, slitého zvonu hlas,

to jestiť zemřelých krásný dětinský čas.

 

Je pozdní večer – druhý máj –

večerní máj – je lásky čas,

hrdliččin zve ku lásce hlas:

„Viléme! Viléme!! Viléme!!!“

 

Intermezzo II

 

Stojí hory proti sobě,

z jedné k druhé mrak přepnutý

je, co temný strop klenutý,

jednu k druhé pevně víže.

Ouvalem tím v pozdní době

ticho, temno jako v hrobě.

Za horami, kde pod mrakem

ve vzdálí se rozestupují –

v temné dálce, něco blíže

než hory se sestupují,

takže siným pod oblakem

skály ouzkou bránu tvoří.

Za tou v dálce pode mrakem

temnorudý požár hoří,

dlouhý pruh v plamenné záři

západní rozvinut stranou,

po jehožto rudé tváři

noční ptactvo kola vedší,

jako by plamennou branou

nyní v dálku zalétalo.

Hasnul požár – bledší – bledší,

až se šírošíré nebe

noční rosou rozplakalo,

rozesmutnivši zem i sebe.

 

V hlubokém ouvalu klínu,

ve stověkých dubů stínu,

sbor u velkém kole sedí.

Zahalení v pláště bílé

jsou to druzi noční chvíle.

Každý před se v zemi hledí

beze slova, bez pohnutí,

jak by kvapnou hrůzou jmutí

v sochy byli proměnění.

Večerních co krajin pění.

tichý šepot – tiché lkání –

nepohnutým kolem plynul,

tichý šepot bez přestání:

„Vůdce zhynul! – vůdce zhynul!“ –

 

V kotouči jak vítr skučí,

nepohnutým kolem zvučí:

„Vůdce zhynul! – vůdce zhynul!“ –

 

Jako listů šepotání

pode skálou při ozvěně,

znělo kolem bez přestání,

jednozvučně, neproměnně:

„Vůdce zhynul! – vůdce zhynul!“ –

 

Zachvěly se lesy dalné,

ozvaly se nářky valné:

„Pán náš zhynul! – zhynul!! – zhynul!!!“

 

4

 

Krásný máj uplynul, pohynul jarní květ,

a léto vzplanulo; – pak letní přešel čas,

podzim i zima též – i jaro vzešlo zas;

až mnohá léta již přenesl časů let.

 

Byl asi sedmý rok, poslední v roce den;

hluboká na něj noc. – S půlnocí nový rok

právě se počínal. V vůkolí pevný sen,

jen blíže jezera slyšeti koně krok.

Mého to koně krok. – K městu jsem nocí jel;

a přišed k pahorku, na němž byl tichý stán

dávno již obdržel přestrašný lesů pán,

po prvé Viléma bledou jsem lebku zřel.

Půlnoční krajinou, kam oko jen dosáhlo,

po dole, po horách, lesy, jezerem, polem,

co příkrov daleký sněhu se bělmo táhlo,

co příkrov rozstřený – nad lebkou i nad kolem.

V hlubokých mrákotách bledý se měsíc ploužil,

časem zněl sovy pláč, ba větru smutné chvění,

a větrem na kole kostlivce rachocení,

že strach i ňadra má i mého koně oužil.

A tam, kde města stín, v cvál poletěl jsem s koněm,

i po kostlivci jsem hned druhý den se tázal:

starý mi hospodský ku pahorku ukázal,

a – již jsem dříve psal – smutnou dal zprávu o něm.

 

Pak opět žití běh v šírý mě vedl svět,

mnohý mě bouřný vír v hluboký smutek zchvátil;

leč smutná zpráva ta vzdy vábila mě zpět,

až s mladým jarem jsem ku pahorku se vrátil.

S západem slunce jsem tam na pahorku seděl,

nade mnou kolo – kůl – kostlivec – lebka bledá;

smutným jsem okem v dál krajiny jarní hleděl,

až tam, kde po horách mlha plynula šedá.

 

Byl opět večer – první máj –

večerní máj – byl lásky čas;

hrdliččin zval ku lásce hlas,

kde borový zaváněl háj.

O lásce šeptal tichý mech,

květoucí strom lhal lásky žel,

svou lásku slavík růži pěl,

růžinu jevil vonný vzdech.

Jezero hladké v křovích stinných

zvučelo temně tajný bol,

břeh je objímal kol a kol,

co sestru brat ve hrách dětinných.

A kolem lebky pozdní zář

se vložila, co věnec z růží;

kostlivou, bílou barví tvář

i s pod bradu svislou jí kůží.

Vítr si dutou lebkou hrál,

jak by se mrtvý z hloubi smál.

Sem tam polétal dlouhý vlas,

jejž bílé lebce nechal čas,

a rosné kapky zpod se rděly

jako by lebky zraky duté,

večerní krásou máje hnuté,

se v žaluplných slzách skvěly.

 

Tak seděl jsem, až vzešlá lůny zář

i mou i lebky té bledší činila tvář,

a – jako příkrovu – bělost její rozsáhlá

po dole – po lesích – po horách v dál se táhla.

Časem se z daleka žežhulčino volání

ještě v dol rozléhá, časem již sova stůně;

z vůkolních dvorů zní psů výtí i štěkání.

V kol suchoparem je koření líbá vůně,

pahorkem panny jsou slzičky zkvétající.

Tajemné světlo je v jezera dálném lůně;

a mušky svítivé – co hvězdy létající –

kol kola blysknavé u hře si kola vedou.

Časem si některá zasedši v lebku bledou,

vbrzku zas odletí co slza padající.

 

I v smutném zraku mém dvě vřelé slzy stály,

co jiskry v jezeru, po mé si tváři hrály;

neb můj též krásný věk, dětinství mého věk

daleko odnesl divoký času vztek.

Dalekoť jeho sen, umrlý jako stín,

obraz co bílých měst u vody stopen klín,

takť jako zemřelých myšlenka poslední,

tak jako jméno jich, pradávných bojů hluk,

dávná severní zář, vyhaslé světlo s ní,

zbortěné harfy tón, ztrhané strůny zvuk,

zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit,

zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit,

zapomenutý hrob, věčnosti skleslý byt,

vyhasla ohně kouř, slitého zvonu hlas,

mrtvé labutě zpěv, ztracený lidstva ráj,

to dětinský můj věk

Nynější ale čas

jinošství mého – je, co tato báseň, máj.

Večerní jako máj ve lůně pustých skal;

na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal.

 

Vidíš-li poutníka, an dlouhou lučinou

spěchá ku cíli, než červánky pohynou?

Tohoto poutníka již zrak neuzří tvůj,

jak zajde za onou v obzoru skalinou,

nikdy – ach nikdy! To budoucí život můj.

Kdo srdci takému utěchy jaké dá?

Bez konce láska je! – Zklamánať láska má!

 

Je pozdní večer – první máj –

večerní máj – je lásky čas;

hrdliččin zve ku lásce hlas:

„Hynku! Viléme!! Jarmilo!!!“¨

 


Tak kam až jste to znali nazpaměť

 

   
02.05.2005 - Láska a vztahy - autor: Radek Kříž

Komentáře:

  1. [3] Rikina [*]

    Celý, kromě intermezza. Nikdy mi to k ničemu nebylo. Dneska si pamatuju tak asi půlku, úryvkovitě.

    superkarma: 0 02.05.2005, 11:10:24
  2. avatar
    [1] evusche [*]

    kam až jsem to znala nazpaměť? Půlku první sloky a taky poslední sloku

    superkarma: 0 02.05.2005, 09:12:41

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Anketa: Výživa v nemoci
Hledáme čtenářky, které rády čtou knihy
Anketní otázky pro čtenářky, které chtějí testovat Canesten Intim Gel
Anketa: Bolí vás záda?
Anketa pro maminky

Náš tip

Doporučujeme