Milé ženy-in, toto vyznání jistě stojí za přečtení. Poslala nám ho čtenářka s nickem Zdeničkaa a my za něj moc děkujeme

Možná si při čtení mého příběhu začnete klepat na čelo a řeknete si, že nejsem normální, nebo jen velmi hloupá... Nicméně můj životní příběh je skutečně o jediném muži. O muži, který mi nadobro změnil pohled na svět a já mu za to chci velmi poděkovat.

Bylo mi čerstvých 18 a poprvé jsem se doopravdy zamilovala. Ze začátku byl milý, pozorný, nasmáli jsme se a já si říkala, že něco takového se mi přeci v 18ti nemůže stát. Prvotní zamilovanost trvala pouhé dva týdny. Já - v té době nezkušená holka z vesnice a on sebevědomý frajírek, který chtěl všechno hned. A když nebylo po jeho, pochopitelně bylo zle. A tak se stalo, že jsem je jednoho dne načapala u mé - do té doby nejlepší přítelkyně. A rázem bylo po velké romantické lásce. Několik dní po rozchodu jsem se dozvěděla, že šel opilý domů a přejel ho vlak. Bylo mi to líto, ale...

Začala jsem hledat znovu, tentokrát nic vážného. Proč taky? Měla jsem život před sebou a abych skončila s jedním chlapem? To ani omylem. Ale láska si nevybírá a já jsem potkala jednoho výjimečného muže. Zcela náhodně - tak jak to většinou bývá. A znovu jsem na tom byla tak jako předtím. Zamilovaná až po uši. Teď to však bylo úplně jiné. Jiné, než předtím. Krásné, romantické, váhavé, ale především upřímné. A toho jsme si cenili oba dva.

A roky začaly plynout. První, druhý, třetí... a najednou jsme slavili páté výročí seznámení. A při tom mě čekal šokující dárek. Obdržela jsem dvě letenky do Paříže, odlet následující den. Nevěděla jsem, jestli mám brečet nebo se smát (mám panickou hrůzu z létání), s letem jsem ale nakonec souhlasila. Paříž je nádherná, to jistě bezpochyby. Já však na ni a ten výjimečný večer nemohu zapomenout a stále se mi ve vzpomínkách vrací zpět. Stáli jsme pod Eifellovou věží a moje láska si přede mnou klekla. Bylo mi jasné, co bude následovat, nicméně jsem tomu stále nevěřila. Až když jsem spatřila ten nádherný zlatý prstýnek, nemohla jsem říct nic jiného, než ano... A svatba byla do půl roku. Skromná, ale přesto nádherná a nezapomenutelná.

Po třech letech se nám narodila naše první dcerka, která bude zanedlouho slavit 20. narozeniny. Po ní přišla ještě naše maličká, která má sedm. A my jsme stále zamilovaní - už téměř 30 let. Vážím si každé chvíle s ním, každého objetí a doteku. Nedokážu žít ve stereotypu a nikdy jsem k tomu neměla ještě ani jedinou příležitost.

Vím, že mám výjimečného muže, o kterého nechci nikdy přijít. Vím, že takový se skutečně rodí jednou za 200 let. A já můžu jen tiše děkovat, že se mi někdo takový připletl do cesty. A ano, byl to můj první a poslední muž... A nikdy jsem toho nelitovala:) je to totiž MUŽ MÉHO SRDCE!

Krásný den přeje Zdeničkaa

To bylo moc krásné a netřeba dalšího komentáře

Co vy na to, milé ženy-in? Chtěly byste zažít něco podobného? Nebo to zažíváte? Můžete o svém manželovi nebo partnerovi říct, že je mužem vašeho srdce? Tak se pochlubte a napište nám o něm. Na vaše příspěvky na dnešní téma "Muž mého srdce" se budeme těšit na

redakce@zena-in.cz

lupa

 

Reklama