Říká se tomu trochu dramaticky „láska až za hrob“. Paní Milena se s manželem seznámila ve svých čtrnácti letech. Od této doby spolu chodili, později se vzali. Vychovali čtyři děti a sedm vnoučat. Manžel nyní zemřel. Žena myšlenku na jiného partnera striktně odmítá. Je jí 51 let.

dead

„Bydleli jsme vedle sebe a naši rodiče se znali. Vlastně jsem s Karlem vyrůstala, ale zalíbení jsme v sobě nalezli, když nám bylo kolem čtrnácti let.

Tedy, mám na mysli tu dobu, když si člověk uvědomí, že ten druhý je pro něho nějak víc než kamarád. Když člověk v noci usíná a představuje si, jak mu třeba ten druhý dává pusu a moc se mu to líbí. Cítila jsem tehdy při té myšlence takové šimrání v břiše.

Že je to láska, mi došlo v momentě, když mě Karel jednou před domem na rozloučení opravdu objal. Strašně mě to překvapilo, ale také tak nějak rozrušilo.

O sexu jsem nevěděla pomalu ani to, že existuje! Myslela jsem, že mi chce čůrat! :-)

Začali jsme si pomalu o samotě na tohle téma povídat a vlastně jsme dlouhé dva roky zůstali jen u toho povídání, které bylo čím dál odvážnější, a také u letmých doteků či polibku na rty, při kterém se mi vždycky rozbušilo srdce tak, že jsem myslela, že mi snad vyskočí.

Postupně mě třeba přimkl na sebe, a to už jsem cítila i jiné věci, za které jsem se dokonce i styděla a měla jsem dojem, že to musí být vidět a snad i slyšet.

Byl můj první

Stalo se to na moje narozeniny. Byli jsme u nás na půdě, kde jsme si udělali bunkr ještě jako malé děti. Postupně jsme tam přestali krájet trávu a vařit ve starých hrncích polévku z hlíny a sedávali jsme tam a povídali a tak podobně.

Ten den se na mě začal Karel dívat o hodně jinak. Možná se i já změnila. Dotkl se mě. Přestože jsme se dotýkali i už dávno před tím, teď to bylo jiné. Takové nějaké vážné.

I já se ho dotkla a všimla jsem si, že velmi rychle dýchá. To způsobilo, že i já vypadala, jako bych právě doběhla šestistovku.

Přišlo mi zvláštní, že přestože s námi o těchto věcech nikdy nikdo nemluvil, přišly samy a člověk jednal tak nějak přirozeně, nebo pudově.

Nebolelo to. Připadala jsem najednou jako žena.

Náš vztah se změnil, ale ne k horšímu. Jen se posunul někam z toho nevinného, skoro až roztomile dětského, do roviny vážného a velice silného pouta.

Spali jsme spolu pak každý den. Nikdy nás to neomrzelo. Strašně jsme se na sebe těšili. Experimentovali jsme, zkoušeli kde co. Nahota pro nás byla něco absolutně přirozeného a naše těla byla jako jedno.

To něco, co mezi námi bylo, by přeneslo hory, a také je mnohokrát přeneslo. Nic nebylo neřešitelné, nikdy, a teď se vám to asi bude zdát divné, ale opravdu nikdy jsme se za těch 35 roků nepohádali. Nikdy!

A byl můj poslední

Prožili jsme nádherné časy, které byť nebyly vždycky vysypané růžovými plátky, ani jednou nebyly otázkou jednoho z nás, ale vždy obou. Nic nebylo tak složité, aby se to nedalo řešit společně. Nikdy se nestalo, že bychom se neshodli. Nikdy mě neopustil v mých problémech, a ani já jeho ne.

Neopustila jsem ho ani v jeho těžké nemoci.

Manžel onemocněl a později ochrnul na obě nohy a část těla.

Starala jsem se o něho do jeho posledních chvil. Ani mě nenapadlo, že by to mělo být jinak. Těsně před koncem už manžel nechtěl do nemocnice. Ani já nechtěla. Umíral a měl hlavu na mých kolenou. Vyprávěla jsem mu, vzpomínala a on byl spokojený.

Za náš společný život mi poděkoval a já jemu.

Nedokážu si představit, že bych měla potřebu po odchodu tohoto muže hledat kohokoli jiného. Takový člověk není a takový vztah už neprožiji.

Nemám s tím problém. Jsem šťastná, že jsem to mohla žít.

Byl první a poslední a já na tom už nic měnit nechci.

Reklama