Reklama

Ne každý manželský pár má štěstí, že už na začátku manželství sežene vlastní bydlení. I proto některé mladé páry musí bydlet s rodiči, prarodiči nebo sourozenci. A není to vždycky jednoduché.

Své o tom ví i třiatřicetiletá Julie. Je dva roky vdaná, má skvělého chlapa Honzu a její dceruška nedávno oslavila roční narozeniny. Taky má hezký velký byt. Říkáte si, co víc by si mohla přát? Třeba soukromí! V jednom pokoji s nimi totiž bydlí patnáctiletá Honzova sestra Petra. A to bývá občas beznaděj...

bydlená

„Žijeme takhle skoro rok, ještě předtím tu s námi bydleli i Honzovi rodiče. Mně jeho rodina fakt nevadí, tedy většinou... Někdy to na mě ale dolehne, a pak bych nejradši sbalila kufry a okamžitě se odstěhovala, klidně i někam na chatu do lesů, hlavně abychom tam byli sami, jen my tři,“ vypráví s povzdechem Julie.

Nikam se nestěhuju!

Julie si před dvěma lety nedovedla představit, co ji čeká. Když tehdy s Honzou oznámili, že se budou brát, jeho rodiče měli radost, přece jen spolu Julie s Honzou chodili dost dlouho a věk na ženění a na děti už taky měli. První problém nastal, když přišla řeč na bydlení. Byt, kde teď bydlí i Julie, patří Honzovým rodičům a Honza s Petrou tu vyrostli. Nebylo tedy divu, že rodiče byli nejdřív trošku zaskočení, když se Honza zeptal, jestli by tu prozatím nemohli bydlet, než si pořídí něco svého. „Chtěli jsme ještě chvíli šetřit na vlastní byt, říkala jsem si, že to určitě zvládneme, jeden pokoj nám stačí a za rok za dva si něco koupíme. Ale nedlouho po svatbě jsem otěhotněla, ani jsem nedoufala, že se to povede tak brzy. A nastalo další plánování...

Domluvili jsme se s Honzou, že si najdeme něco svého, protože s miminkem už jsem si to společné soužití nedovedla představit. Ale pak přišli rodiče s návrhem, že můžeme zůstat v bytě a oni se odstěhují (mají celkem pohodlnou chatu kousek za městem). Bylo to od nich moc hezké. Ale samozřejmě to mělo háček - sestru. Řekla, že se nikam stěhovat nebude, že nebude dojíždět do školy z nějaké zapadlé díry a bude tam jezdit maximálně o víkendech, jinak zůstane tam, kde je. Bylo jí čtrnáct a docela jsem ji chápala, že se nechce stěhovat, když tam má poblíž školu, kroužky a kamarády. A tak jsem (já blbec!) rodičům řekla, že tam může zůstat, že na ni přes týden klidně dohlídnu. Kdybych věděla!

Všechno bylo domluveno, rodiče se během dvou měsíců odstěhovali a my začali připravovat byt na příchod miminka. Malovali jsme, koupili nový koberec, předělali bývalou ložnici rodičů na dětský pokoj... Taky jsme trošku zrenovovali koupelnu a kuchyň. Jen Petřin pokoj zůstal stejný, nechtěla nic měnit a já jí do toho nemluvila. Sama jsem si pamatovala, jak jsem v pubertě měla „ráda“ tyhle změny. A to ta největší změna měla teprve přijít... Zatím to ale tak nějak fungovalo, sice jsem si všimla, že Petra doma vůbec nic nedělá, nikdy neumyla ani nádobí, ale říkala jsem si, že se to časem zlepší, až uvidí, že já už to nestíhám. Spletla jsem se. I s obrovským břichem jsem dělala všechno sama, nebo mi pomohl Honza - občas Petře řekl, ať třeba vyluxuje, tak to s kyselým obličejem udělala.

Dlouho už to nevydržím

Když jsem se po týdnu vrátila z porodnice s malou Emičkou, nestačila jsem se divit. Všude byl šílený nepořádek, kromě naší ložnice a budoucího dětského pokoje, v obýváku všude hadry, rozházená CD a DVD, drobky na koberci, koupelna i záchod špinavé, v kuchyni hora nádobí a zapatlané lino na podlaze... Chtělo se mi brečet. Co tam mohla ta holka dělat? Před týdnem tu rozhodně bylo všude uklizeno. Divil se i Honza, zřejmě chodil pár dnů domů jen přespat, že si toho nevšiml dřív. Petře vynadal a donutil ji taky uklízet, ale myslím, že od té doby mě Petra nesnáší ještě víc, když její milovaný starší bratr drží se mnou. Navíc jí doma „pořád řve to mimino a kdo to má vydržet?!!“ O neteř rozhodně zájem nemá.

Když je Honza doma, tak Petra něco dělá, jinak mezi kojením, přebalováním a chováním miminka vařím, myju nádobí, uklízím, luxuju a dělám další věci jenom já... Naštěstí Petra chodí do školy a má svoje další aktivity, takže je v bytě celkem často klid, i o víkendech zatím jezdí skoro pokaždé k rodičům. Emičce je rok, občas se dobývá do pokoje za tetou a asi to bude čím dál horší. Myslím, že dlouho už to nevydržím. Domluvili jsme se s Honzou, že se odstěhujeme, začali jsme shánět vlastní bydlení... Jak máme ale říct rodičům, že byt bude volný a oni se mohou nastěhovat zpátky?“

Články na téma bydlení: